Nový rok začal skutečně hekticky a oproti původní představě jsem v takovém kole, že na svou milovanou Teu nemám čas ani pomyslet, natož zajet ji do Splitu opečovat a po právu si jí trochu užít.
| | |
Nedostatek volného času – to je nepřítel většiny majitelů námořních lodí, kteří se zatím ještě nerozloučili s civilizací a na své lodi trvale nebydlí. Dříve jsem i přes zimu měl možnost alespoň jednou měsíčně na svou loď do Splitu zajet a užít si tak prodloužený víkend na zimním Jadranu. Teď jsem ale už od října na suchu a nemám ani čas si uvědomit, jak je to zoufalé. Po hektickém dni si tak na Teu vzpomenu, jen když u ní musím řešit nějaký problém, napsat tento článek nebo když si v noci marně snažím navodit spánek a představuji si, jaký krásný pocit je stát na palubě a cítit vítr. Jenže pak se mi, díky vrozenému a třikrát prokletému silnému smyslu pro zodpovědnost, začnou volnou asociací vybavovat všechny byť jen potenciální průsery a problémy, které musím na lodi řešit. Tomu se pak můžu v myšlenkách věnovat třeba celou bezesnou noc. Zlatý charter. Na druhou stranu pronajatá loď je jen materiál, zato Tea má pro mě duši, tak to stojí za to.
Ještě že mám v maríně svého Gorana a že se jedná o malou rodinnou marínu, která je sice drahá jak čert od Cartiera, ale mám pocit, že je tam má loď v dobrých rukou.
V předchozích dílech Log booku jsem uvažoval o tom, že s Teou tuto sezonu přesídlím buď do jiné, levnější, maríny, nebo úplně změním jachtařský revír a konečně se vymaním ze zlaté klece chorvatského Jadranu. Ano, tušíte správně – nakonec jsem se rozhodl ještě jednu sezonu ve své maríně zůstat a myslím, že i s ohledem na nedostatek času, který teď mám, dělám dobře.
Věděli jste například, že koncem ledna bylo v okolí Splitu zemětřesení? Nebylo nijak velké, ale stačilo na to, aby kvůli němu musel kamarád volat statika a na rok zavřít svou vilu u pláže, cca 300m od mé maríny. Vila byla před rekonstrukcí, tak se nic moc nestalo, a s jachtami na vodě to naštěstí v maríně taky nic neudělalo. Já teď musím jen doufat, že Goran za mě loď řádně zazimoval. Nerad bych se na jaře dočkal nepříjemných překvapení v podobě plesnivých, byť úplně nových, zdravotních matrací nebo oblečení s peřinami, které jsem na jachtě neprozíravě nechal. Na Gorana je ale v těchto věcech spolehnutí a na začátku prosince mi sám volal s tím, že nemůže v lodi najít tablety do lapačů vlhkosti. Takový servis je sice žumpa na peníze a s Goranem jsme si spolu prošli svými vzestupy a pády, lepšího servismana jsem si ale skutečně nemohl přát. Doufám jen, že jsem to teď nezakřikl a že mu to vydrží, o tom ale jindy.
Aktuálně nyní s Teou řeším dvě záležitosti. Jednak opravu kotevního vrátku, který jsem svou vlastní hloupostí na konci sezóny poškodil (viz Logbook č. 25), a změnu registrace pod chorvatský lodní registr.
Kotevní vrátek je už v procesu, Goran jej minulý týden odmontoval a začal s jeho generální opravou. Už bylo na čase a jeho stav byl moje černé svědomí. Nakonec je dobře, že jsem ho poškodil a byl jsem tak donucen ho konečně dát pořádně do pucu.
No a co se týče registrace lodě, tak po důkladném zvážení a polemice v předchozím díle Log booku jsem se nakonec rozhodl chytit čerta za rohy a Teu přeregistrovat pod chorvatskou vlajku. Rád bych při tom také využil chorvatské „amnestie“ na dodanění DPH a doufám, že to do 31. května stihnu. Díky nepřipravenosti prováděcích vyhlášek v Chorvatsku jsem však ještě nezačal. V Chorvatsku je totiž zcela běžné, že do poslední chvíle nikdo nic neví. To mi na dobrém spaní taky nepřidá.
Jak jsem se tak díval na předběžné požadavky, které Chorvaté pro přeregistraci a dodanění nastavili, tak to bude pěkného běhání s, pro neznalé místních poměrů, nejistým výsledkem. Nyní mám loď registrovanou na Slovensku, kde jsem plně spokojený. Je to levné, rychlé a jednoduché. Ať se vám to líbí nebo ne, tak jedinou vadu na kráse to má z mého pohledu v tom, že Slovensko, stejně jako Česko a Chorvatsko, nepovažuji za stabilní zemi (viz minulý Log book).
Oddat se s tak lodí pod chorvatské právo bude pokus o tanec na tenkém ledě, byť být s lodí na Jadranu „domácím“ má své nesporné výhody. Snad z tohoto tance bude nakonec krasojízda a ne kanadská NHL s modřinami a rozbitými nosy.
Roční náklady na registraci lodě v Chorvatsku zatím s množstvím administrativy a poplatků vychází obdobně jako v ČR, celkově se mi tak - s porovnáním se slovenskou registrací - vše dvakrát prodraží.
Pro mé přátele, kteří hrdě, a hlavně legálně, na své lodi vlají českou vlajku, se při přechodu pod chorvatskou vlajku vlastně nic moc nezmění. Poplatky a požadavky úřadů jsou v ČR a v Chorvatsku podobné. Poplatek a nařízení s ním spojené má pouze jiný název a obsah, výsledek je zhruba stejný. Zlaté Slovensko.
Slovenský registr a lidi kolem něj mám vážně rád a už teď mne mrzí, že z jejich správy odcházím. Na ten necelý týden, kdy jsem s nimi pár telefonáty vyřizoval svou registraci, nikdy nezapomenu. Byla to svěží serenáda vstřícnosti, kompetence a lásky k lodím.
Doufám, že celý proces přeregistrace a dodanění nakonec úspěšně s Teou zvládneme. Kopec srandy pak ale bude, pokud nakonec Chorvatsko z nějakého důvodu do EU na poslední chvíli nevstoupí. Osobně si myslím, že už vůbec rozhodnutí chorvatského referenda o vstupu do EU byla za daných okolností a stavu EU pěkná pitomost. Nu což.
S přeregistrací lodě však nastává jeden podružný problém – jméno lodě, které musí být v rámci celého registru jedinečné. Vzhledem k tomu, že Tea je jedno z nejběžnějších chorvatských jmen, tak mám asi problém.
-Skipper
Ještě že mám v maríně svého Gorana a že se jedná o malou rodinnou marínu, která je sice drahá jak čert od Cartiera, ale mám pocit, že je tam má loď v dobrých rukou.
V předchozích dílech Log booku jsem uvažoval o tom, že s Teou tuto sezonu přesídlím buď do jiné, levnější, maríny, nebo úplně změním jachtařský revír a konečně se vymaním ze zlaté klece chorvatského Jadranu. Ano, tušíte správně – nakonec jsem se rozhodl ještě jednu sezonu ve své maríně zůstat a myslím, že i s ohledem na nedostatek času, který teď mám, dělám dobře.
Věděli jste například, že koncem ledna bylo v okolí Splitu zemětřesení? Nebylo nijak velké, ale stačilo na to, aby kvůli němu musel kamarád volat statika a na rok zavřít svou vilu u pláže, cca 300m od mé maríny. Vila byla před rekonstrukcí, tak se nic moc nestalo, a s jachtami na vodě to naštěstí v maríně taky nic neudělalo. Já teď musím jen doufat, že Goran za mě loď řádně zazimoval. Nerad bych se na jaře dočkal nepříjemných překvapení v podobě plesnivých, byť úplně nových, zdravotních matrací nebo oblečení s peřinami, které jsem na jachtě neprozíravě nechal. Na Gorana je ale v těchto věcech spolehnutí a na začátku prosince mi sám volal s tím, že nemůže v lodi najít tablety do lapačů vlhkosti. Takový servis je sice žumpa na peníze a s Goranem jsme si spolu prošli svými vzestupy a pády, lepšího servismana jsem si ale skutečně nemohl přát. Doufám jen, že jsem to teď nezakřikl a že mu to vydrží, o tom ale jindy.
Aktuálně nyní s Teou řeším dvě záležitosti. Jednak opravu kotevního vrátku, který jsem svou vlastní hloupostí na konci sezóny poškodil (viz Logbook č. 25), a změnu registrace pod chorvatský lodní registr.
Kotevní vrátek je už v procesu, Goran jej minulý týden odmontoval a začal s jeho generální opravou. Už bylo na čase a jeho stav byl moje černé svědomí. Nakonec je dobře, že jsem ho poškodil a byl jsem tak donucen ho konečně dát pořádně do pucu.
No a co se týče registrace lodě, tak po důkladném zvážení a polemice v předchozím díle Log booku jsem se nakonec rozhodl chytit čerta za rohy a Teu přeregistrovat pod chorvatskou vlajku. Rád bych při tom také využil chorvatské „amnestie“ na dodanění DPH a doufám, že to do 31. května stihnu. Díky nepřipravenosti prováděcích vyhlášek v Chorvatsku jsem však ještě nezačal. V Chorvatsku je totiž zcela běžné, že do poslední chvíle nikdo nic neví. To mi na dobrém spaní taky nepřidá.
Jak jsem se tak díval na předběžné požadavky, které Chorvaté pro přeregistraci a dodanění nastavili, tak to bude pěkného běhání s, pro neznalé místních poměrů, nejistým výsledkem. Nyní mám loď registrovanou na Slovensku, kde jsem plně spokojený. Je to levné, rychlé a jednoduché. Ať se vám to líbí nebo ne, tak jedinou vadu na kráse to má z mého pohledu v tom, že Slovensko, stejně jako Česko a Chorvatsko, nepovažuji za stabilní zemi (viz minulý Log book).
Oddat se s tak lodí pod chorvatské právo bude pokus o tanec na tenkém ledě, byť být s lodí na Jadranu „domácím“ má své nesporné výhody. Snad z tohoto tance bude nakonec krasojízda a ne kanadská NHL s modřinami a rozbitými nosy.
Roční náklady na registraci lodě v Chorvatsku zatím s množstvím administrativy a poplatků vychází obdobně jako v ČR, celkově se mi tak - s porovnáním se slovenskou registrací - vše dvakrát prodraží.
Pro mé přátele, kteří hrdě, a hlavně legálně, na své lodi vlají českou vlajku, se při přechodu pod chorvatskou vlajku vlastně nic moc nezmění. Poplatky a požadavky úřadů jsou v ČR a v Chorvatsku podobné. Poplatek a nařízení s ním spojené má pouze jiný název a obsah, výsledek je zhruba stejný. Zlaté Slovensko.
Slovenský registr a lidi kolem něj mám vážně rád a už teď mne mrzí, že z jejich správy odcházím. Na ten necelý týden, kdy jsem s nimi pár telefonáty vyřizoval svou registraci, nikdy nezapomenu. Byla to svěží serenáda vstřícnosti, kompetence a lásky k lodím.
Doufám, že celý proces přeregistrace a dodanění nakonec úspěšně s Teou zvládneme. Kopec srandy pak ale bude, pokud nakonec Chorvatsko z nějakého důvodu do EU na poslední chvíli nevstoupí. Osobně si myslím, že už vůbec rozhodnutí chorvatského referenda o vstupu do EU byla za daných okolností a stavu EU pěkná pitomost. Nu což.
S přeregistrací lodě však nastává jeden podružný problém – jméno lodě, které musí být v rámci celého registru jedinečné. Vzhledem k tomu, že Tea je jedno z nejběžnějších chorvatských jmen, tak mám asi problém.
-Skipper
RSS Feed
