Nedostatek volného času – to je nepřítel většiny majitelů námořních lodí, kteří se zatím ještě nerozloučili s civilizací a na své lodi trvale nebydlí. Dříve jsem i přes zimu měl možnost alespoň jednou měsíčně na svou loď do Splitu zajet a užít si tak prodloužený víkend na zimním Jadranu. Teď jsem ale už od října na suchu a nemám ani čas si uvědomit, jak je to zoufalé. Po hektickém dni si tak na Teu vzpomenu, jen když u ní musím řešit nějaký problém, napsat tento článek nebo když si v noci marně snažím navodit spánek a představuji si, jaký krásný pocit je stát na palubě a cítit vítr. Jenže pak se mi, díky vrozenému a třikrát prokletému silnému smyslu pro zodpovědnost, začnou volnou asociací vybavovat všechny byť jen potenciální průsery a problémy, které musím na lodi řešit. Tomu se pak můžu v myšlenkách věnovat třeba celou bezesnou noc. Zlatý charter. Na druhou stranu pronajatá loď je jen materiál, zato Tea má pro mě duši, tak to stojí za to.

Ještě že mám v maríně svého Gorana a že se jedná o malou rodinnou marínu, která je sice drahá jak čert od Cartiera, ale mám pocit, že je tam má loď v dobrých rukou.

V předchozích dílech Log booku jsem uvažoval o tom, že s Teou tuto sezonu přesídlím buď do jiné, levnější, maríny, nebo úplně změním jachtařský revír a konečně se vymaním ze zlaté klece chorvatského Jadranu. Ano, tušíte správně – nakonec jsem se rozhodl ještě jednu sezonu ve své maríně zůstat a myslím, že i s ohledem na nedostatek času, který teď mám, dělám dobře.

Věděli jste například, že koncem ledna bylo v okolí Splitu zemětřesení? Nebylo nijak velké, ale stačilo na to, aby kvůli němu musel kamarád volat statika a na rok zavřít svou vilu u pláže, cca 300m od mé maríny. Vila byla před rekonstrukcí, tak se nic moc nestalo, a s jachtami na vodě to naštěstí v maríně taky nic neudělalo. Já teď musím jen doufat, že Goran za mě loď řádně zazimoval. Nerad bych se na jaře dočkal nepříjemných překvapení v podobě plesnivých, byť úplně nových, zdravotních matrací nebo oblečení s peřinami, které jsem na jachtě neprozíravě nechal. Na Gorana je ale v těchto věcech spolehnutí a na začátku prosince mi sám volal s tím, že nemůže v lodi najít tablety do lapačů vlhkosti. Takový servis je sice žumpa na peníze a s Goranem jsme si spolu prošli svými vzestupy a pády, lepšího servismana jsem si ale skutečně nemohl přát. Doufám jen, že jsem to teď nezakřikl a že mu to vydrží, o tom ale jindy.

Aktuálně nyní s Teou řeším dvě záležitosti. Jednak opravu kotevního vrátku, který jsem svou vlastní hloupostí na konci sezóny poškodil (viz Logbook č. 25), a změnu registrace pod chorvatský lodní registr.

Kotevní vrátek je už v procesu, Goran jej minulý týden odmontoval a začal s jeho generální opravou. Už bylo na čase a jeho stav byl moje černé svědomí. Nakonec je dobře, že jsem ho poškodil a byl jsem tak donucen ho konečně dát pořádně do pucu.

No a co se týče registrace lodě, tak po důkladném zvážení a polemice v předchozím díle Log booku jsem se nakonec rozhodl chytit čerta za rohy a Teu přeregistrovat pod chorvatskou vlajku. Rád bych při tom také využil chorvatské „amnestie“ na dodanění DPH a doufám, že to do 31. května stihnu. Díky nepřipravenosti prováděcích vyhlášek v Chorvatsku jsem však ještě nezačal. V Chorvatsku je totiž zcela běžné, že do poslední chvíle nikdo nic neví. To mi na dobrém spaní taky nepřidá.

Jak jsem se tak díval na předběžné požadavky, které Chorvaté pro přeregistraci a dodanění nastavili, tak to bude pěkného běhání s, pro neznalé místních poměrů, nejistým výsledkem. Nyní mám loď registrovanou na Slovensku, kde jsem plně spokojený. Je to levné, rychlé a jednoduché. Ať se vám to líbí nebo ne, tak jedinou vadu na kráse to má z mého pohledu v tom, že Slovensko, stejně jako Česko a Chorvatsko, nepovažuji za stabilní zemi (viz minulý Log book).

Oddat se s tak lodí pod chorvatské právo bude pokus o tanec na tenkém ledě, byť být s lodí na Jadranu „domácím“ má své nesporné výhody. Snad z tohoto tance bude nakonec krasojízda a ne kanadská NHL s modřinami a rozbitými nosy.

Roční náklady na registraci lodě v Chorvatsku zatím s množstvím administrativy a poplatků vychází obdobně jako v ČR, celkově se mi tak - s porovnáním se slovenskou registrací -  vše dvakrát prodraží.

Pro mé přátele, kteří hrdě, a hlavně legálně, na své lodi vlají českou vlajku, se při přechodu pod chorvatskou vlajku vlastně nic moc nezmění. Poplatky a požadavky úřadů jsou v ČR a v Chorvatsku podobné. Poplatek a nařízení s ním spojené má pouze jiný název a obsah, výsledek je zhruba stejný. Zlaté Slovensko.

Slovenský registr a lidi kolem něj mám vážně rád a už teď mne mrzí, že z jejich správy odcházím. Na ten necelý týden, kdy jsem s nimi pár telefonáty vyřizoval svou registraci, nikdy nezapomenu. Byla to svěží serenáda vstřícnosti, kompetence a lásky k lodím.

Doufám, že celý proces přeregistrace a dodanění nakonec úspěšně s Teou zvládneme. Kopec srandy pak ale bude, pokud nakonec Chorvatsko z nějakého důvodu do EU na poslední chvíli nevstoupí. Osobně si myslím, že už vůbec rozhodnutí chorvatského referenda o vstupu do EU byla za daných okolností a stavu EU pěkná pitomost. Nu což.

S přeregistrací lodě však nastává jeden podružný problém – jméno lodě, které musí být v rámci celého registru jedinečné. Vzhledem k tomu, že Tea je jedno z nejběžnějších chorvatských jmen, tak mám asi problém.

-Skipper

V minulém díle Logbooku jsem psal o aktuálním problému tisíců majitelů lodí, které v Chorvatsku kotví pod vlajkami EU v tzv. tranzitním režimu a bez zaplacené DPH. Vstupem Chorvatska do EU budou majitelé muset tento problém nějak vyřešit, jinak riskují zabavení lodě chorvatskými celníky a s těmi, věřte mi, není žádná sranda.

Pro majitele lodí je to skutečně giga problém, protože dodatečné zaplacení DPH není jen otázkou peněz, jak by se na první pohled zdálo, ale souvisí s tím řada dalších, velmi důležitých, rozhodnutí a nejen časově náročných procesů a rizik. Budu se tomuto tématu proto věnovat i v tomto díle Logbooku.

Na konci roku se začaly objevovat informace, že Chorvaté údajně pro lodě bez zaplaceného DPH chystají daňovou „amnestii“ a jak se zdá, tak se tak i skutečně stalo a v Chorvatsku o Vánocích Santa majitelům lodí skutečně nadělil pěkný dárek v podobně 5% DPH s časovým termínem do 31.5. 2013, dokdy je třeba dárek rozbalit. Tato informace u majitelů vybudila návaly endorfinu a chvilkovou naději ve šťastnější zítřky s jejich „mokrými“ miláčky.

Zkušenost v Chorvatsku mě však naučila, že Danajcům není radno věřit, byť přinášejí dary, a řada lidí také věří, že Santa je pouze přesmyčkou pro slovo satan. Kdo tedy v Chorvatsku jachtařům skutečně nadělil a co?

Podle posledních informací to vypadá tak, že podmínkou chorvatského dodanění je registrace lodě pod chorvatskou vlajkou. To na jednu stranu nemusí být špatná zpráva, protože pokud je vaše loď většinu času v chorvatských vodách, tak papírově přestáváte být cizincem, odpadá vám nepříjemná povinnost crewlistu a svou loď můžete kotvit a servisovat, kde se vám zlíbí.

Lodě v tranzitu dosud mohly kotvit, a o tom se mezi lidmi moc neví, jen ve vybraných marínách, které mají celní dohled. Tyto maríny si tak samozřejmě mohly dovolit násobnou sazbu služeb, než kolik by platil domácí Chorvat. Také si ještě pamatujete na dvojí ceny v restauracích v Československu z devadesátých let?

V minulosti řada lidí z neznalosti „zakotvila“ svou loď „u kamaráda na dvorku“ a pak celním zásahem o svou loď de facto přišla, protože si ji musela od celníků vykoupit zpět a tak v podstatě zaplatit dvakrát. Tomu by díky chorvatské vlajce měl být konec.

S volností kotvení také souvisí dva roky starý chorvatský nápad zakázat lodím v tranzitu zůstávat na noc volně v zátokách a místo toho je nahnat do placených marín. Naštěstí tento nápad usnul, ale kdo ví, kdy se zase u nějaké „moudré hlavy“ vrátí zpět. Pokud mohou mít Francouzi 75% daň z příjmu, tak je na světě možné všechno.

Zatím samá pozitiva, jak se zdá a co na tom, jaká barva vlajky je na stěžni? Jenže vlajka na lodi určuje její národnost a také právo - a s ním související povinnosti - pod kterým se plaví a kterému tak vy podléháte. Osobně mám paranoiu ze zemí bez historie v rekreačním jachtingu, kde obrazně řečeno můžete být kvůli zahrádce kdykoliv označen za kulaka a jásajícím davem zpranýřován, a to ať už daňově, nebo doslova.

Mít loď v Anglii (jakkoliv velkou) je obecně vnímáno jinak než v naší domovině, kde jachtařská historie prakticky není a kde jakýkoliv úspěch jedince je předem podezřelý, protože nemáme rádi vybočování z řady. Je pak úplně jedno, že jste si na svou loď a její provoz vydělali poctivě a proto řada lidí o svých lodích raději nemluví. Chorvatsko z tohoto pohledu historii v rekreačním jachtingu podle mě taky nemá, protože rybáři nemají své lodě pouze pro potěšení a Chorvaty jsem ve větším měřítku začal na moři potkávat relativně nedávno, až když si na ně vydělali. Vypovídá o tom taky chorvatská extra daň z luxusu.

Národnost pro svou loď bych si rád vybral taky podle toho, jak je která země a její politická reprezentace slovy ajťáka „uživatelsky přívětivá“. Nejde mi teď ani tak o nesmyslnou byrokracii a poplatky za právo vlajky apod., ale jak se který stát chová k vám jako k cizinci a pak také jak se chová ke svým vlastním občanům. Jak mu můžete věřit, že vás zítra nechytí za koule.

O naší zemi a ani našich východních bratrech si v této věci nedělám žádné iluze.  Po několika letech v Chorvatsku se opravdu bojím.

V této souvislosti mi už znějí mnohem lépe registrace v zemích „s historií“ jako BVI, Panama apod. Řada lidí bude namítat, že jejich legislativa je pro nás neznalé špatně čitelná a je lepší se držet „doma“, kde to známe. Ruku na srdce, legislativa doma mi přijde stejně z Marsu a těžce vymahatelná, jako jakákoliv jiná. Tak co?

Řada majitelů tak registraci své lodě řeší založením offshore firmy v některé z tradičních destinací. Pokud však nemáte zrovna mega jachtu, tak se vám to nevyplatí, protože jen provozní náklady na firmu, na kterou je registrace vedená, jsou jednotky tisíc dolarů ročně. Na druhou stranu jste např. na BVI pod právní ochranou britské koruny, a to něco znamená. Česká republika pro mě nikdy nehnula prstem, ani když jsem byl v pěkné bryndě a hledal pomoc na ambasádě.

Bohužel, ať nad tím přemýšlím, jak chci, tak se celé dilema registrace a vlajky smrskává na otázku, zda je lepší být v Chorvatsku pouze host v tranzitu pod „exotickou“ vlajkou, nebo domácí se všemi místními riziky, ale zaplacenou DPH.

Pokud budu se svou lodí většinu času v chorvatských vodách a tedy v EU, tak se obávám, že status lodě v tranzitu bude jen horší a horší. Aktivně sice přemýšlím o tom, kde bych pro Tea našel nový domov mimo chorvatskou zlatou klec, vhodné řešení však nenacházím. Nakonec tak chtě nechtě musím uznat, že chorvatská nabídka je se všemi svými riziky nejlepší z možných a doporučuji tuto Faustovskou nabídku využít, než se okno příležitosti zavře. Auto nás přece může srazit i na chodníku, že.

Konec května se zatím může zdát daleko, všem ale doporučuji začít svou loď na chorvatských úřadech řešit co nejdřív a nečekat až na poslední chvíli. Razítek bude třeba hodně a za každým razítkem může být unavený úředník, jehož manželka ještě nemá nový kožich. Tento problém se totiž týká tisíců lodí a může se taky stát, že se v byrokratickém bludišti někde zaseknete a proces včas nedokončíte.  Než se do boje s byrokracií pouštět na vlastní pěst, je lepší využít služby např. českého TPS Centra nebo Sea Help, které už vědí, jak na to.

-Skipper

Mezi majiteli lodí se před pár dny jako lavina začala šířit informace, že chorvatská vláda chystá amnestii na platbu DPH. Tato „amnestie“ se údajně týká jen majitelů použitých lodí, které nyní kotví v Chorvatsku v tzv. tranzitu. Taková loď není registrovaná pod chorvatskou vlajkou a ve většině případů také u ní, díky daňové výjimce, není zaplaceno DPH. Vzhledem k cenám lodí se tak jedná o nezanedbatelné částky a jedno z velkých pozitiv Chorvatska, kromě nádherné přírody a čistého moře, z tohoto pohledu také bylo, že není v EU. Řadě majitelů lodí tak po ohlášení vstupu Chorvatska do Evropské unie v roce 2013 začaly nabíhat vrásky na čele.

O chystané chorvatské amnestii informoval jeden německý jachtařský server a proslýchá se, že tato výjimka bude platit od 1.1. do 31.5. 2013, kdy majitelé lodí budou moci ještě před vstupem Chorvatska do EU daň z přidané hodnoty za svou loď zaplatit, a to ve výši pouze neuvěřitelných 5% !!

V takový vánoční dárek jachtařům zrovna od chorvatské vlády se mi ani nechce věřit a ostře to kontrastuje s mými dosavadními zkušenostmi v této jinak nádherné zemi, kterou mám moc rád.

Vstup Chorvatska do EU je pro většinu majitelů lodí z důvodu DPH opravdu velký problém a všichni se už minimálně rok snaží na tuto situaci připravit. Kolem celé záležitosti jak to vlastně s platbou DPH u lodí je a komu a jak ji zaplatit však stále nejen mezi lidmi, ale i na úřadech, panuje hodně nejasností.

Neznalému člověku to může připadat jako triviální problém, vždyť DPH se normálně odvede finančnímu úřadu v místě bydliště, ne? U námořních lodí tomu však tak není. A i když daň z přidané hodnoty za svou loď kotvící v zahraničí chcete zaplatit, tak najednou nevíte komu a jak.

Už v létě se v marínách začalo proslýchat, že by snad Chorvaté nějakou amnestii udělat mohli. Hovořilo se o 11%, ale nikde k tomu nebylo k dohledání žádné oficiální stanovisko. Mí chorvatští přátele, znalí místních poměrů, se zaradovali a řekli, že když se takové drby začaly šířit tak brzo, tak je to dobré znamení.

Na jednu stranu by taková daňová „úleva“ byla od každé vlády strašně chytrý a výnosný krok. Viděli jste už ale nějakou vládu v okruhu 1.500km od Prahy (včetně), která by dělala moudrá rozhodnutí, na která byste se mohli spolehnout? Obzvlášť v zemi, kde národ slepě považuje jachtu za symbol korupce a tunelářství, se mi spíše jeví jako reálnější politická taktika „zdaňme je, až zčernají!“.

V Chorvatsku mi připadá spíše reálnější scénář, kdy v 10 hodin ráno v den vstupu do EU bude proveden obrovský celní zátah a všechny lodě v tranzitu bez dostatečných daňových dokladů budou zkonfiskovány a vydány pouze po zaplacení mastné pokuty a chorvatského DPH, které je nyní 25%.

Ve 24. díle Log booku jsem psal o svém zářijovém zážitku z celnice na Visu, kdy jsem odplouval na výlet do Itálie. Celník mě tam tehdy podrobil zevrubné kontrole všech dokladů od lodě (včetně smlouvy s marínou, dokladu o vlastnictví a zaplacení kupní ceny apod.), od kterých si navíc pořídil kopie. Původně jsem myslel, že tato buzerace je trest za to, že jsem odmítnul platit za stání u celního mola, s odstupem času se ale spíše přikláním k tomu, že si prostě celní správa během sezóny systematicky připravovala půdu pro květnovou razii (nebo tuto amnestii?).

Nyní se údajně v Chorvatsku pro tuto amnestii připravuje prováděcí vyhláška. No uvidíme, co je na tom pravdy a jaký v tom bude háček. Vlastnictví námořní lodě vás naučí ostražitosti.

Člověk má romantický sen o širém moři a hlavně volnosti a svobodě, který je s námořní plachetnicí spojen. Po zakoupení lodě však většinou přijde tvrdé vystřízlivění a zjištění, že vysněná loď z vás udělala nevolníka. Není to jen díky obrovským nákladům, které jsou s provozem lodě spojené (to je vždy relativní), ale právě řada legislativních a celních opatření a hlavně provozně právních nejistot, mezi kterými musíte neustále manévrovat, může silně deprimovat a celou idylu kazit.

Tento měsíc se chystám zavolat manažerovi mé maríny s dotazem, jaké navýšení cen zase plánuje pro další sezónu. Už jsem na hraně prahu citlivosti a vážně proto zvažuji - byť jsem tam velmi spokojený - změnu maríny, nebo trvale přeplout s Teou do jiné země. Ale kam? No, na přemýšlení mám následujících pár zimních měsíců, obávám se ale, že hořkou pilulku budu muset jako řada jiných jachtařů nakonec v Chorvatsku spolknout a v této zlaté kleci zůstat.

Starostí s lodí je opravdu hodně, ale pokud je ustojíte, tak radosti z plaveb a snění při plánování nových námořních expedic vám nikdo nevezme. Člověk z nich může v pochmurných zimních měsících čerpat pozitivní energii a ví, že bude-li chtít, tak kdykoliv skočí do auta nebo do letadla a znovu se postaví na palubu a ucítí moře. K tomu ale bohatě stačí charter.

Na jaro s Teou opět plánuji další plavby. Uvidíme, co z toho se povede zrealizovat, protože jak už víme, tak sestavit pro daný termín a trasu posádku není triviální úkol. Zejména volba termínu je v dnešní uspěchané době velký problém. Zájemci o kondiční plavbu na Tea tak mohou rozšířit naši posádku nebo pro danou plavbu sestavit posádku novou. Termíny a trasy jsou na dohodě, tak napište.

-Skipper

Na moři se skipper musí potýkat nejen s navigací, nepřízní počasí a s technickými záludnostmi, kterými ho jeho loď s oblibou drží ve střehu, ale také občas i sám se sebou. Někdy prostě nemáte den a jen se nestačíte divit, jakou měl pan Murphy se svými zákony pravdu.

Teď už můžu říct, že když vidíte svého skippera, jak po vytažení coly z lednice před otevřením s láhví pořádně zaštěrchá a to navíc s rozmyslem, tak je důvod k panice. Tím to onen památný pátek začalo u mě. Další průvodní symptomy byly stejně alarmující, ale před vyplutím mě bohužel nezastavily. Nejhorší na tom bylo, že jsem ten den nic neudělal ve zkratu, ale vše jsem si předem řádně promyslel a uvážil, abych pak nakonec vybral tu nejhorší variantu.

Tak například jsem odpoledne vyplul na kotvu kousek za marínu. Měl jsem ještě nějakou práci ve Splitu a potřeboval jsem pořádné připojení na internet. Kotvil jsem hned naproti pláže, tj. v místě, které není nijak chráněno. Foukalo z moře cca 16 kn a hlavně začaly přicházet poměrně velké vlny. Co skipper Petr neudělal? Vše zvážil a řekl si, to je dobré, na těch pár hodin, normálně kotvím i při větším větru – zůstaneme. Jen si neuvědomil, že normálně při větším větru nemá v kryté zátoce metrové vlny.

Až při odplouvání jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí – mohl jsem tak přijít o kotevní vrátek, který mohl tlak řetězu díky vlnám z lodě vytrhnout. To samé se stalo jedné polské plachetnici před dvěma lety u Starého Gradu. Vlny jí vyrvaly kotevní vrátek, po kterém zůstala jen díra, a hodily ji pak na skály. Ve dvě hodiny ráno jsme jim pomáhali se záchranou a pro jejich posádku tím plavba kvůli rozsáhlým škodám na lodi skončila.

Pojistku tlumení rázů řetězu jsem samozřejmě nenastavil a ani si nejsem jistý, zda by měla v takové situaci vůbec smysl, ale lépe něco než nic. Au, za uši. –Vím to, je mi to jasné a přesto jsem to ten den udělal – navíc po důkladném zvážení!

Z vrátku rázy řetězu vyhodily krytku vstupu pro doplňování maziva a ulomily zarážku, která zabraňuje zasekávání řetězu. Aby se mi do maziva nedostala nečistota, použil jsem pro zazátkování díry jeden kolík ze své sady bezpečnostních špuntů pro loď. Jak jsem byl rád, že tu sadu mám, a to jsem si jejich použití předtím ani nedokázal představit a sadu zakoupil jen z povinnosti.

Po vyplutí z kotvy jsem ještě neměl dost – pěkně foukalo a tak jsem si chtěl spravit náladu a na zpáteční plavbu vytáhnul plachty. Najednou přišel poryv o síle cca 22 uzlů, nic alarmujícího, a než myšlenka „zrefovat plachty“ stačila uzrát a přeměnit se v čin, ozvala se rána a hlavní plachta se zrefovala sama. Jen trochu jinak, než bych potřeboval. Utržený kus zadního cípu uchycení plachty jen schlíple vysel z ráhna, zatímco zbytek hlavasky se bezmocně třepetal na stěžni. Au, tak toto bude drahé.

Návrat do maríny pak už proběhl naštěstí v pořádku. Goran přijde ráno a zanese roztrženou plachtu sailmakerovi. Když budeme mít štěstí, tak odpoledne vyplujeme.

Pořád jsem neměl dost, a tak jsem ve sladké nevědomosti pokračoval v pokoušení Murphyho zákonů při přecházení lávky na molo. Nejprve mi z nohy sklouzla plastová bota Crocs. Nevím, jaké vyhodnocovací procedury v tu chvíli můj mozek prováděl, ale evidentně si jako prioritu stanovil záchranu plastové boty před jejím „utopením“. Přitom mi do vody vypadl diktafon a já za ním skočil s mobilem v kapse. Čím dál tím lépe.

Naštěstí mám na lodi pro tyto situace náhradní telefon. Teď se hodil. Nebudu vás už unavovat výčtem dalších kiksů, protože den zdaleka ještě nebyl u konce. Poučení je jasné.

Oprava plachty naštěstí díky Goranovi proběhla rychle a bez problému a stála jen 300 Kuna. Horší to je s kotevním vrátkem, ten bude Goran muset vymontovat a pak ve Splitu najít někoho, kdo umí svařovat hliník. Za blbost se holt platí.

Snažím se být optimista a najít na tom všem i něco pozitivního. Jednak teď mám o čem psát (i když to bych si byl i odpustil) a hlavně utržená plachta svědčila o únavě materiálu. Jsem rád, že se mi to stalo pár metrů od maríny než někde na dálkové přeplavbě.

Můj chorvatský kamarád takto na svém Nauticatu přišel o kotvu za 1,800 Euro a to v hloubce, kdy už se mu záchrana kotvy nevyplatí. Díky únavě materiálu mu při zvedání kotvy, když už skoro byla nahoře, praskl šekl. Řetěz i šekl byl při tom jen šest let starý. Na prasklině pak bylo zjevné, jak už byl materiál uvnitř zkřehlý.  Na povrchu tomu však nic nenasvědčovalo.

Tento můj kamarád mi v maríně vyprávěl příběh svého podobně špatného dne, kdy mu horoskop v den blbec skutečně vygradoval. Z nějakého hnutí mysli, které doteď nechápe, vzal všechny své lodní doklady (papíry od lodě, pojištění, crewlist, licence, daně ...) a dal je poprvé v životě do plastikového pytle. Doteď neví, proč to udělal. Pak začal na lodi uklízet a do pytle s doklady začal pro změnu ládovat odpadky. Vše s pocitem dobře vykonané práce hodil do kontejneru. Uvědomil si to až doma v 6h ráno. Naštěstí se mu veškeré doklady podařilo na patřičných úřadech vytelefonovat a díky dobrým kontaktům a pochopení úředníků vše dal znovu dohromady, a to v rekordní lhůtě čtyř hodin! Zkušenost to byla ale strašná a kromě respektu ke dni blbec z ní navíc vyplývá: nikdy neopouštěj zaběhlé rituály.

-Skipper

Jubilejní 24. číslo jsem se proto rozhodl věnovat naší zářijové plavbě na italské Tremiti a výročí oslavit premiérou námořnické písně „Utopenec“, která na palubě Tea při této přeplavbě spontánně vznikla. Hlavní téma Logbooku, tedy starosti kolem vlastnictví lodě, si tak nechám v záloze do dalších dílů, dnes jen radosti.

Moje nová posádka, složená převážně ze čtenářů Yachting Revue, se na Tea nalodila druhý zářijový týden, a měla neuvěřitelné štěstí na počasí. Během jednoho týdne se nám vystřídaly snad všechny druhy počasí, od typicky letního parna, kdy jsme se museli za zvuků motoru každou chvíli zchlazovat v moři, přes baltické plachtění a bouření, až po sychravý podzim. 

Do Komiže jsme připluli v pondělí až kolem sedmé večer. Byla pořád ještě sezóna a městské molo včetně přilehlých bójí tak bylo našlapáno k prasknutí. Obsluha mola chtěla tradičně maximalizovat své zisky a jachty tak vyvazovala i k sousedícímu celnímu molu, které je určeno jen pro lodě vyžadující celní odbavení a je pro ně zdarma.

Správce městského mola se nás hned ujal a za stání u celního mola po nás bez skrupulí vyžadoval platbu. To jsem očekával, vždy je to stejné a pořád to na nás zkouší. V nastalém argumentačním přetlačování („Harbormaster už odjel, musíte tak počkat do rána a tudíž i zaplatit“ apod.) nakonec zafungoval můj prověřený trumf, kdy jsem prohlásil, že tedy harbormasterovi zavolám a, a sebejistě jsem začal vytáčet neexistující číslo. Chlapík okamžitě couvnul, svou dočasnou porážku přijal a nakonec nám umožnil vyvázat se s vyhozenou kotvou zádí na roh celního mola, který je na Komiži zrádný a velmi nepříjemný. Po důkladném ofendrování zádě jsem si dal sprint do kanceláře harbormastera, který úřaduje až do 8pm. Přeplavbový crewlist jsme vyřídili bleskově a ještě se mi dostalo srdečného přání sretana puta. Policejní kontrola proběhla také hladce a zbýval nám už jen celník. To byl ale zase prověřený trumf správce mola. Jeho kamarád celník nás trápil skoro hodinu a chtěl přitom vidět všechny možné i nemožné dokumenty, které pak dlouze studoval. Obvykle stačí jen crewlist, zaplacená viněta a borovična taxa. Občas chtějí celníci také vidět doklad o zaplacení lodě. Teď kontroloval všechny mé licence včetně VHF, pojištění, daně, smlouvu s marínou apod. Průběžně mě také posílal dokumenty kopírovat na vzdálenou recepci, která jediná má kopírku. Neposílal mě však se všemi dokumenty najednou, ale pěkně postupně, abychom si příště pamatovali, co se na Visu sluší a patří.

Původní plán byl vyplout do Itálie až o půlnoci a před plavbou si trochu odpočinout. Zákon stanovuje, že po odbavení musíte nejpozději do dvou hodin vyplout. Žádné otálení v zátokách. Vždy je to ale na domluvě a nebývá s tím problém. Dnes problém byl a celník svou hru dohrál až do konce. Pokud bychom včas neodpluli, tak by nám hrozila pokuta 2,000 kuna.

Na Tremiti jsme tak kvůli své „zpupnosti“ vypluli už v 10 hodin večer. Moře bylo jako zrcadlo, že byste se v něm mohli při svitu měsíce oholit. Byla krásná letní noc, kdy se loď lehounce vznáší v černočerné temnotě a všude kolem vás jsou jen hvězdy. Škoda jen, že nám tuto idylu kazil hukot motoru.

V předchozích dílech Logbooku jsem řešil kacířskou ideu, zda by při odplouvání z Chorvatska nešlo vynechat harbormastera. Loď mám pod vlajkou EU a při plavbě domů po mně nikdo crewlist nežádá. Odpověď je: nešlo - k harbourmasterovi se prostě musí, při odjezdu ze země musí být vždy vyřízen odjezdový a pak i příjezdový crewlist – ani jeden nesmí chybět!

Východ slunce jsme si na otevřeném moři užili s hrozivě vyhlížející siluetou Palagruže a kolem desáté ráno jsme už pravobokem míjeli malý italský ostrůvek Pianosa.

Pianosa je nevelká skalnatá placka bez možnosti kotvení, kde se kromě majáku nachází jen pár správních budov s kolem vytyčenou mořskou rezervací a vrakem jakési lodě. Celkem nic moc k vidění.

Na Tremiti jsme připluli kolem druhé hodiny odpoledne a o půl třetí jsme již kotvili v zátoce Cala del Turchi na západní straně ostrova Capraia.

Souostroví Tremiti tvoří národní park složený ze čtyř ostrovů San Domino, San Nicola, Capraia a Cretaccio s na italské poměry nádherně čistou vodou, starověkým klášterem a pevností.

Možností kotvení na Tremitech moc není a dno špatně drží, proto zde lodě většinou přes noc nezůstávají. Zátoka Cala del Turchi je poměrně malá, ale i s plachetnicí se dá zaplout až na její konec, byť to na to zdánlivě nevypadá. Tremiti jsou hlavně doménou jednodenních vyjížděk malých italských motorových člunů, které zátoku spolehlivě zaplní. Na Tremitech se dá také kotvit mezi ostrovem Capraia a San Domino, jen je třeba dávat dobrý pozor na všudypřítomné útesy, které se skrývají těsně pod hladinou, a je proto důležité mít podrobnou mapu a řídit se jí.

Po dobrém obědě a důkladném prozkoumání zátoky jsme v příjemné čtyřce napnuli plachty a z Tremit vypluli do malebného městečka Vieste na poloostrově Gargáno. V maríně u charizmatické Katariny jsme se vyvázali až ve 22:40 hod.

Při připlouvání do Vieste je nutné dávat při vjezdu do maríny pozor na zelené světlo, které je umístěno až cca 20m za vlnolamem, na který Vás tak, pokud připlouváte podél pobřeží, nebezpečně láká. Pokud připlouváte od Chorvatska ze severu, tak je vjezd značený bez problému. Nově je před Vieste instalována také hromada světelných bójí, takže to v noci kolem na moři bliká jako na diskotéce.

Předpověď nám hlásila přechod fronty ze severu s poryvy o síle 40-60 uzlů. Z Vieste jsme proto vypluli už v 11:30 hod a doufali jsme, že to do té doby stihneme zpátky na Vis. Čekal nás nádherný sailing při sílícím jugu a celou plavbu, která normálně trvá cca 16 hodin, jsme v pohodě zvládli jen na vítr za 13 hodin. Postupně přituhovalo a cestou jsme tak ztratili jednu kliku a háček, který nám při nechtěné halze, která kormidelníkovi ulétla, vyletěl z ráhna. Ano, já vím.

Další den přišla silná bura, za Svetim Rokem dokonce sněžilo a čeští turisté prý v Chorvatsku reklamovali své zájezdy, protože je nikdo neupozornil na to, že může být zima.

Cestou jsme si užili krásný baltický jachting, při kterém na jedné třímetrové vlně našeho „prvního důstojníka“ Viléma napadl námět na písničku, který posádka ještě dotáhla do námořnického songu ještě na palubě, aby byla zachována autentičnost situace rozbouřeného moře a bezprostřední a nefiltrované pocity posádky. Byla to jednoznačně moje nejoblíbenější posádka.

-Skipper

Pod vlivem vzpomínkového optimismu jsem se nechal přesvědčit a na začátku srpna jsem vyplul. První dva týdny v srpnu jsou přitom na Jadranu ty nejhorší.

Moje nová posádka se mě při úvodním seznamování s lodí ptala, jaká největší nebezpečí jim mohou na moři hrozit. Bouře, vítr, vlny, nebo snad žraloci….? Řekl jsem jim, že v nejvyšší sezoně jsou pro ně hlavním nebezpečím zejména ostatní lodě a pak i oni sami. Během plavby se nám to bohužel opakovaně potvrdilo.

První polovinu srpna si na jachtě v Chorvatsku můžete představit jako jeden gigantický stanový kemp na CzechTeku. Jen místo stanů natěsnaných jeden na druhý jsou tu lodě. Rozdíl mezi marínou a zátokou je pak pouze v tom, že v maríně máte navíc molo a záchody. Na romantiku zátok v srpnu zapomeňte.

Moje posádka chtěla každý večer do restaurace, tak jsme hned první den vypluli na bóje do zátoky Lučica na Brači. Doufal jsem, že tam ještě najdeme nějaké místo. Všechny bóje i vhodná místa pro kotvu byla již dávno zabrána a zbýval jeden ze dvou mooringů u mola restaurace. Po zhodnocení situace jsem se rozhodl zůstat a zamířit na mooring k molu. U mola před restaurací je malá hloubka, proto je nutné vyvazovat se přídí, nikoliv zádí, jak je v Chorvatsku běžné.

Na personálu restaurace, který má zátoku pronajatou, bylo už vidět přepracování hraničící s agresivitou. Toho si v plné míře užil španělský skipper s rodinou, který se chtěl s půjčenou Bavarií vyvázat na poslední volný mooring šikmo vedle nás. Jeho posádka nebyla sehraná, zřejmě byli poprvé na lodi, a s Chorvaty si nerozuměli ani slovo. Vůbec nechápali, co mají dělat. Situace, která by se normálně řešila v klidu, byla kvůli únavě a srpnovému stresu chorvatské obsluhy extrémně vyhrocená. S fendrem v ruce jsem před „padající“ Bavárkou ochraňoval Teu a náslechem si při tom doplňoval svůj slovníček o hromadu nových chorvatských nadávek.

K zmíněné restauraci vede jen jedno malé cca třímetrové molo, kde si můžete během večeře vyvázat své dingy. Představte si, jak to asi u mola vypadalo, když se téměř celá zátoka rozhodla, že je čas na večeři. Čluny byly k molu vyvázány ve třech řadách za sebou a lidé tak museli krkolomně přelézat jeden přes druhého, aby se dostali na břeh, nebo zpátky ke své lodi. O pády do vody přitom nebyla nouze. Naše Tea se tak záhy proměnila v plovoucí molo a další řady člunů se už vyvazovaly rovnou na nás a taky si na to spontánně brali moje lana. Když jsem viděl tu skrumáž, tak jsem jim raději zapnul decklight, aby na cestě ke svému člunu alespoň trochu viděli, a ze své lodě jim do půlnoci pomáhal s úvazy a staral se, aby motory člunů neodíraly trup mé lodě. Hosté restaurace mě asi považovali za obsluhu mola, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že mi ani jeden z nich nepoděkoval. Byl to první z řady náročných srpnových večerů.

Zlatým hřebem pak pro nás byly posádky charterové agentury The Yacht Week. Koncept této anglické agentury je jednoduchý: vybrat jeden týden v jedné jachtařské lokalitě a za zvýhodněných podmínek tam najednou přivézt na 500 „hostů“, kteří na lodi zažijí „nejlepší týden svého života“. V praxi je to to samé, jako kdyby na CzechTek přijelo 500 britských rowdies. Vždy jakmile jsem uviděl prapor The Yacht Week, tak jsem raději zvedal kotvu a přesunul se jinam. Nejen že byli v zátokách extrémně hluční, ale také byli pro ostatní lodě i sami pro sebe nebezpeční. Letos měli ve střední Dalmácii pronajato na 80 lodí se závěrečným večírkem v centru Splitu. Je to velký business.

Když jsem se pak po skončení plavby vrátil do své maríny, viděl jsem Gorana, jak zdrceně sedí před jedním z katamaranů, které má na starosti. Takto deprimovaného jsem ho ještě neviděl.

„Co se stalo, Gorane?“zeptal jsem se.

Goran jen ukázal rukou na katamaran a řekl, „The Yacht Week, úplně Velkého Maxe zničili. Jak mu to mohli udělat?!“

Pak mi Velkého Maxe ukázal. Loď měla na pěti místech proražený trup (!!), ztracené dingy i s motorem a uvnitř až neuvěřitelný nepořádek s dávno zaschlými zvratky mezi rozšlapanými plechovkami od piva. Na lodi se celý týden nikdo ani nepokusil uklidit. Hosté navíc típali své cigarety o trup lodě!! Člověku se při tom pohledu na jinak tak krásnou jachtu chtělo brečet. Loď sice měla od Yacht Weeku profesionálního skippera, nyní je ale na pár týdnů vyřazena z charteru. Goran navíc při úklidu na lodi našel skoro 2kg marihuany, to vysvětlilo ztracené dingy i s motorem.

Jen si představte, že si za půl milionu euro koupíte svou vysněnou loď, a protože na ní nejste 365 dnů v roce, dáte ji do charteru, ať si holka na sebe alespoň trochu vydělá – a pak narazíte na takovouto posádku.

Žiji v přesvědčení, že posádka a její chování je vizitkou každého skippera. Nechápal jsem proto, jak mohl dotyčný profesionální skipper nechat posádku Velkého Maxe tak zdevastovat. Večer v maríně jsem se s ním potkal a zeptal se ho, jak to mohl dopustit.

Na svou obranu mi řekl, že klienti Yacht Weeku jsou hlavně bohaté děti, které nemají před ničím respekt. Loď, jako všechno ostatní, je pro ně jen zboží určené ke spotřebě a je jim jedno, jestli juchají v klubu na Ibize nebo tady v zátoce na jachtě. Hlavním cílem pro ně je co nejrychleji se opít a vystřízlivět až doma. V tomto stavu jsou pak často agresivní a skipper s nimi nic nezmůže, pokud nechce, aby ho zbili. Nemůže je neustále hlídat jako malé děti a říkat netípej tu cigaretu o trup lodě, neskákej zkouřený v noci z nástavby do moře apod. Teď si představte, že v noci během své dovolené kotvíte vedle takové lodě a že těch lodí je v jedné lokalitě osmdesát. Je zázrak, že ten týden vůbec přežijí.

Toto štěstí v „přežití“ letošního Yacht Weeku ale neměli všichni – a to doslova. Poslední noc se posádka jednoho z největších katamaranů Langoon 560 po své večerní dávce dopingu rozhodla, že bude zase skákat z nástavby do moře. Jedné dívce však při skoku ujela noha, poranila si páteř a musela pro ni na Šoltu přiletět helikoptéra ze splitské nemocnice. Poslední zpráva o ní byla, že je v komatu. Skipper, se kterým jsem mluvil, mi řekl, že byl u toho na vedlejší lodi a volal pomoc. Když tu holku viděl, tak byl přesvědčený, že zemře.

Je toto pořád ještě jachting?

-Skipper

To zas bude v zátokách a alejích nabito. Nechápu, jak může italská ekonomika takové výpadky v produktivitě zvládat. Nejspíš je taky nezvládá a máme se tak nejen v EU na co těšit. Dnešní bolení hlavy z přeplněných srpnových kotvišť a hyper-kapitalistických manýrů nejen u Chorvatů nám pak nejspíš jednou budou ještě připadat jako idyla pro pamětníky.

Až k nám v srpnu bude připlovat výběrčí „kotevného“- v dříve nezpoplatněné zátoce - a bude po nás za velké prázdné nic chtít celou naši peněženku, zatímco na nás budou padat špatně ukotvené lodě bez posádky na palubě, která dala přednost hospůdce před hlídáním své kotvy - zůstaňme klidnými. Vytáhněme všechny fendry a buďme rádi, že u toho ještě můžeme být – vybrali jsme si to sami. To je srpen, na Jadranu pevných nervů čas.

Do Splitu s sebou tentokrát povezu kanystr oleje Golden Teak Oil. Goran mi sice při pravidelném servisu na začátku sezóny veškerý teak na palubě ošetřil, ale kvalita nic moc. Přebrousím a přelakuju přitom také nově opravený stolek v kokpitu a kryt hlavní lukny, které mi Goran jako svou pozornost věnoval na konci minulého roku. Darovanému koni na zuby nekoukej, ale… Teď mám čas, tak trochu zariskuju a už si to udělám raději sám a celkem se na to těším.

Celkově mě čeká s Goranem pohovor, protože kvalita nasmlouvaných služeb významně poklesla. Je to možná také tím, že z Gorana se za poslední rok stal big boss. S příchodem finanční krize začala mít řada větších firem problémy, a tak zakázky na správu flotil, podle toho co vidím, přebírají menší a agilnější. Goranovi se už dokonce podařilo převzít business svého bývalého šéfa, který ho před lety vyhodil, protože si ve volném čase přivydělával prací pro mě. Asi to teď tak nevyzní, ale podnikatelského ducha skutečně oceňuju a jsem na svého Gorana tak trochu pyšný, byť to pro mě možná bude znamenat zvýšení cen, nebo výběr nového, ještě agilnějšího, „Gorana.

Na lodi je pořád co opravovat, ale to čtenáři Logbooku dávno vědí, nedělají si iluze a po přečtení pár dílů by si měli být schopni upřímně odpovědět na otázku „vlastnit, nebo charterovat“? Na první pohled, jen podle cen charterových týdnů, by se měl poměr „výhodnosti“ vlastnictví lodě versus charter začít lámat ve prospěch „vlastnit“ teprve pokud na lodi strávíte alespoň 4-5 týdnů v roce. Není to ale samozřejmě měřítko jediné.

Nedávno jsem na svém oblíbeném jachtařském portálu jachting.info sledoval vážně míněnou diskuzi, zda má smysl, aby si loď kupoval člověk, který si na ní neumí vše sám opravit. Diskuze to byla skutečně vášnivá. No nevím, myslím, že takto otázka vůbec nestojí.

Pokud máte svou loď opravdu rádi (a je úplně jedno, jestli je to malá loďka na řeku, nebo velká námořní jachta), tak si vás vaše loďka postupně sama vychová a všemu naučí. No, a pokud s ní budete chtít plout někam dál od civilizace a od svého Gorana, tak jiná cesta stejně není. Věřím, že i technický antitalent se tak po pár sezónách promění v námořního MacGyvera, který na své lodi dokáže dokonale opravit jakkoliv komplikovanou závadu pouze za pomoci lepící pásky a švýcarského armádního nožíku.

Na druhou stranu ti, kteří si svou loď kupují jen jako módní doplněk (a během letních měsíců je to pokušení nejvyšší), bývají z péče a mandatorních provozních nákladů, které si loď již ze své podstaty nemilosrdně vyžádá, často rozčarovaní a loď po prvním roce s výraznou ztrátou prodávají.

Lodí na prodej je však řádově více než možných zájemců. Ne nadarmo se proto říká, že muž má dva nejšťastnější okamžiky v životě: a to když si koupí svou první loď, a druhý když ji pak prodá. Technická zdatnost majitele tak skutečně není základní podmínkou vlastnictví jachty.

Na Facebook S/Y Tea se mě jeden jachtař také ptal, co si vlastně můžu na své lodi opravovat sám a na co už musím mít Gorana. Jedna věc je tedy moje aktuální technická vyspělost (zlepšuju se :-)  - a druhá je čas, který tomu můžu osobně věnovat. Split není v Podolí a nemůžu se tak na svou loď kdykoliv utrhnout cestou z práce.

Loď je zapotřebí, s ohledem na měnící se počasí a provoz v maríně, průběžně kontrolovat, větrat, startovat motor a alespoň 2x měsíčně ji očistit. To je Goranův hlavní úkol. Řada lidí to buď vůbec nedělá, nebo jen minimálně.  Taková loď se pak pozná podle zažloutlého plastu a „tradičního“ puchu v podpalubí.

Další služby, které mi můj Goran zajišťuje, jsou průběžné opravy věcí, které některý z nás během roku na lodi zjistí, a pak také pravidelný roční servis s přípravou na sezonu, kdy je třeba loď vytáhnout z vody.

Je dobré mít takového spojence a „styčného důstojníka“, který loď zná a který mi zodpovídá za všechny práce na ni, než všechny požadavky na servis honit přes anonymní recepci maríny.

V Chorvatsku však při rozhodování co si na lodi udělat sám hraje roli ještě jeden faktor – pracovní povolení. Ať to možná zní jakkoliv absurdně, existuje řada případů, kdy snaha zahraničních majitelů servisovat si sám vlastní loď (např. nátěr antifoulingu) byla přerušena příjezdem policie, zatčením a zabavením lodě. I to se stává. Chorvaté to považují za práci načerno. Pokud tak ve Vašem okolí někdo dostane pocit, že mu tím berete jeho práci, máte o udání postaráno.

To však není všechno. I když si řeknete, že svou loď tedy svěříte nějakému místnímu Goranovi, který však nemá smlouvu s vaší marinou (tj. neplatí jí paušál za to, že v jejích prostorách může poskytovat své služby), tak máte zase problém.

Takže Vám nakonec ze všech prací zbude v Chorvatsku jen tankování a čištění lodě po plavbě – no a to já si už nikým nenechám vzít :-)

Na podzim opět plánuji několik sportovních přeplaveb. Termíny a trasy jsou na dohodě a další členové posádky jsou vítaní, tak napište. Seskládat plnou posádku k danému termínu není totiž lehký úkol.

-Skipper

Příští měsíc už vše bude spálené od sluníčka a zpěv ptáků nahradí ohlušující rachot turistů a cikád, které utichnou až se západem slunce. Cikády, ne turisti.

Na červen jsem měl připraveno několik kondičních přeplaveb. Nepodařilo se mi ale sestavit posádku, a tak jsme vypluli s přítelkyní jen ve dvou. Zájemců bylo sice dost, ale každý preferoval jiný termín. Seskládat posádku je těžká věc.

Hned po příjezdu do Splitu jsem musel pro loď zařídit novou vinětu. Je neuvěřitelné, jak to rychle uteklo. Až na těch vinětách a ročních taxách člověk vidí, jak ten čas strašně letí. Tea je v Chorvatsku čtvrtý rok a za to mám od chorvatského státu pěkný dáreček v podobě 40% slevy na poplatcích za majáky. Za necelých 13 metrů lodě jsem tak platil už jen 1,397 Kuna. Maximální sleva je 50% po pěti letech. Každá lasička ušetřená je lasička zachráněná, a to je dobře. Příští měsíc mě čeká borovičná taxa, tedy paušální platba lázeňského poplatku za všechny možné i nemožné hosty na palubě Tea na celý rok dopředu.

S přítelkyní jsme původně chtěli plout do Dubrovníku. Nakonec jsme ale zůstali celých pět dní v jedné zátoce na Korčule a po dlouhé době pracovního stresu se konečně pořádně vyspali. Vůbec nám nevadilo, že při tom na kotvišti několik dní foukalo až 30 uzlů. Kotva držela. Postupně jsem na 6ti metrech hloubky vypustil 35 metrů řetězu. Po prvních pár hodinách silných poryvů, a pak i po první noci, mi už přišlo líto tak dobře zaseklou kotvu zvedat. Když občas vítr klesnul na 15-18 uzlů, tak jsme měli pocit, že je příjemné bezvětří.

Je to zvláštní vztah mezi námořníkem a jeho kotvou – na jednu stranu námořník miluje volnost, láká ho obzor a těší se, až se odpoutá od přístavu, na straně druhé svou kotvu hýčká a vždy až úzkostlivě střeží. Během těch několika větrných dnů se na kotvišti vystřídala řada lodí – každou chvíli jsme se scházeli každý na přídi své lodě a kontrolovali svou pozici a tenzi kotevního řetězu.

U své kotvy mám navázanou kotevní bóji, abych vždy věděl, kde kotva leží, a hlavně tak dal ostatním možnost vyhnout se při kotvení mému řetězu. Už se mi stalo, že mi jedna loď zkřížila řetěz a pak při odplování, zatímco jsem spal, mi mou kotvu vytrhla. Nebylo to vůbec příjemné, takové adrenalinové ráno, fuj.

Dosud jsem byl proto přesvědčený, že kotevní bóje je super věc. Čas od času ale překáží. Tentokrát se nám při neopatrné manipulaci dostalo při kotvení lano bóje do propeleru. Naštěstí mám na propeleru od minulé sezony nainstalovaný kotouč na řezání lan. Jeho funkčnost jsem si teď mohl hezky ověřit.  Lano se okamžitě přeseklo a nedošlo tak k jeho namotání. Drobnost, ale sakra potěší. Nejlépe investovaných 50 euro :-)

Incidentem s lanem od bóje jsem se nenechal odradit a po zakotvení jsem useknutý konec lana s bójí opět pod vodou navázal. S pocitem dobře vykonané práce jsem se pak kochal, jak si to hezky kotvím.

Další den mi ale bóje úplně zmizela pod vodou. Nejprve mě napadlo, že to je příliv. Ala tak velký? V Chorvatsku? Pak jsem to pochopil. Jak se loď na řetězu v poryvech a měnícím se směru větru zmítala a otáčela kolem kotvy, tak se mi lano bóje namotalo na řetěz a to ji poslalo o 2 metry níž pod hladinu. Bóje pak vztlakem nadnášela řetěz a při každém pohybu se posouvala blíž a blíž k samotné kotvě. Měl jsem obavu, aby to nemělo negativní vliv na tah kotvy, tak jsem musel bóji pod vodou opět odřezat. Asi mě to už od používání kotevní bóje nadobro vyléčilo.

Pro příště naopak ještě ke kotevnímu řetězu doplním lano k tlumení rázů a přenesení tlaku z kotevního vrátku na přední vazáky.

Poznatek – turistické gulety v zátoce stojí jen cca 1-2 hodiny a pak se svým nákladem odplouvají do přístavů, aby výletníci mohli provětrat své lasičky a eura v místních krčmách a stáncích. To jsem předtím nevěděl a s lodí vždy od nich ze zátoky uháněl co nejdál, abych měl klidný večer. Lidi si prostě neumí užívat klidu a bez pořádně hlasitého tuctuc a hejaheja se už neumí odreagovat. Asi stárnu.

V maríně máme nového souseda z Moskvy, který zde kotví svou motorovou Princess 45 pod ruskou vlajkou. Loď byla původně v Petrohradě a také si údajně proplula celý Balt. Do Splitu ji před pár měsíci převezli v kontejneru. Je to krásná a dobře udržovaná jachta s plnou severskou výbavou. Výkonné topení, žádná klimatizace, a na teplém Jadranu to tak musí být pořádná sauna. Nebo tam dokonce je sauna? Její majitel s ní má ambiciózní plán procestovat celé Středomoří, a to včetně výletů na Capri a Sardínii. Při představě spotřeby paliva na takové plavby se mi protočily panenky stejně rychle, jako se při dnešní ceně nafty točí čísla na stojanu benzínové pumpy.

Po vydatném odpočinku na Korčule jsme s drobným zpožděním pokračovali příjemným plachtěním do Dubrovníku a pak zpět do Splitu. Vítr nám přál a téměř celou dobu jsme se obešli bez řvoucího motoru a pálení nafty. V rámci hnutí za záchranu lasiček jsme tak díky čisté energii větru v porovnání s motorovou jachtou ušetřili pěkné „stádo“ kun.

-Skipper

Není nad to nechat pracovní starosti chvíli za hlavou, nabrat vítr do plachet a dobít si tak baterky. K tomu přece lodě jsou.

Posádku mi tentokrát bude tvořit skupina manažerů jedné slovenské IT firmy, která si tak chce své klíčové lidi „sladit“ při netradičním teambuildingu. Takže až tak úplně mimo práci nebudu. Navíc si chci při této plavbě sám prověřit jeden trik, na který mě před pár týdny při čekání na celní odbavení na Visu navedl německý jachtař Wolfgang.

Moje dosavadní praxe při vyplouvání mimo chorvatské vody spočívá v návštěvě kapitanátu, kde mi po důkladné kontrole mého chorvatského crew listu, zaplacené viněty a borovičné taxy, vystaví crew list pro přeplavbu. V podstatě tak jen kontrolují, že jsem v Chorvatsku zaplatil veškeré jejich možné i nemožné daně a nedlužím jim ani lasičku. Pak se přesunu k policii a celníkům a můžu vyplout.

Wolfgangovi po třech letech skokových nárůstů cen za kotvení a služby v Chorvatsku došla trpělivost a rozhodnul se přeplout se svou Jeanneau do Řecka. Seznámili jsme se na Visu při oblíbené kratochvíli majitelů - při mytí lodě.

Dozvěděl jsem se od něj, že teď popluje do Vieste stejně jako já a že před tím pouze zavolá na policii a celníky, kteří ho odbaví. Na kapitanát nepůjde. Někde načetl, že vzhledem k tomu, že má, stejně jako já, loď registrovanou pod vlajku EU a v Chorvatsku je jen v tranzitu, tak se teď pouze vrací „domů“ a „přeplavbový“ crew list nepotřebuje, protože má stále platný řádný chorvatský crew list.

To mi přijde jako rozumná, avšak na chorvatské byrokratické poměry docela revoluční myšlenka. Zatím jsem ji v praxi nevyzkoušel, protože pokud se Wolfgang mýlí a dojde k nějakému problému, tak by to pro Chorvaty, a tedy i pro mne, mohl být giga problém.

Ještě teď mám v živé vzpomínce, jak mě jednou ve Splitu zatkli za porušení celního zákona, protože jsem se při připlutí z Itálie neproclil na Visu -  jak bylo mou povinností - ale až ve Splitu. Nikoho z policistů při tom nezajímalo, že jsem měl na lodi „emergency“ a přímou plavbu do Splitu jsem z pozice skippera za daných okolností vyhodnotil jako nejvhodnější řešení. Byla tehdy hluboká noc, nejrychlejší pomoc byla až ve Splitu a na vysílačku mi z Visu nikdo nereagoval.

Kapitanáty mají pro svou evidenci centrální informační systém a dráždit tak kobru bosou nohou je riziko. Na druhou stranu by Wolfův trik ušetřil dost času. Teď tady sedím ve Splitu na lodi a říkám si, jak se vhodně na kapitanátu zeptat, protože kdo se moc ptá, moc se dozví. Máte s tím někdo zkušenost?

Chorvatský „přeplavbový“ crew list se hodí jako doklad pro doložení opuštění teritoriálních vod Chorvatska, které lodě v tranzitu musí realizovat každých 18 měsíců. Fakticky ho ale nepotřebuji mít pokaždé, když odplouvám.

Další pro jachtaře důležité a aktuální téma, které jsme s Wolfem na Visu probrali, byl blížící se vstup Chorvatska do EU. Shodli jsme se na tom, že to bude po všech stránkách nejspíš „disaster“.

Většina majitelů lodí dosud těžila právě z toho, že Chorvatsko není členem EU, a tudíž u své lodě nemuseli nutně odvádět DPH. Nyní buď budou muset všichni DPH doplatit, nebo odplout do jiné země. Na pražské výstavě Lodě na vodě k tomuto tématu byla pro majitele jachet dokonce prezentovaná speciální nabídka řešení jednoho tuzemského daňového poradce.

Wolfgang má v celé věci jasno a vysvětloval mi svůj bizarní a taky trochu dobrodružný plán, jak platbu DPH minimalizovat. No nevím, jak mu to vyjde. Myslím, že když už si člověk jednou jachtu pořídí, tak by měl být také srozuměn s vysokými náklady na její provoz a  být schopen zaplatit všechny  daňové povinnosti s tím spojené. Jinak se původní radost z lodě promění v horor.

Osobně jsem zvědavý, co nám jachtařům vstup Chorvatska do EU přinese. Rád bych doufal v odliv lodí z přecpaného Chorvatska pryč. Volnější zátoky a narovnání přemrštěných cen je krásná, bohužel však jen snová a naivní představa. Středomoří není nafukovací a s ohledem na stav Evropské Unie očekávám spíše další růst cen.

Taky by mě zajímalo, co se stalo s nápadem šéfa chorvatského polostátního řetězce marín ACI, který v minulém roce přišel se štěpným nápadem, aby lodě v tranzitu měly povinnost na noc zůstávat jen v marínách a nesměly tak volně kotvit v zátokách. Jeho maríny tím totiž podle něj přichází o peníze. Vzhledem ke stavu chorvatské ekonomiky, která se snaží pomocí extra daní  vytěžit maximum, a oni to na rozdíl od nás umí, mi to moc optimismu nedává a nedivil bych se, kdyby se tento doutnající nápad rozhořel v realizaci.

Dost bylo teoretizování – než mi zítra přijede posádka, tak musím dobít všechny baterie v „ručních“ přístrojích. Je velmi nemilé, když Vám v polovině nočního kotevního manévru dojde baterie v reflektoru nebo při výsadku na pevninu posádka zjistí, že jí došla baterie ve vysílačce a nemá si Vás jak zavolat, abyste je na gumáku přepravili zpátky na kotvící loď.

Ideální by bylo na lodi mít pro tyto ruční přístroje na pevno zabudované držáky pro dobíjení jako u el. kartáčku na zuby a během plavby je tak mít neustále připravené. Člověk by pak nemusel neustále myslet na to, zda baterii dobil nebo ne.

-Skipper

Goranovi se během března v rekordním čase povedlo zajistit jeřáb a provést pravidelný servis lodě. Tea tak na nás v maríně čekala pěkně připravená na sezonu. Mělo to však jeden drobný háček, na který jsme přišli až těsně před vyplutím, o tom ale až za chvíli.

Letošní roční servis zahrnoval běžnou a nezbytnou obnovu antifoulingu a anod. Dále pak broušení a nátěr teaku včetně leštění lodě, servisu toalet a topení Webasto. Těšil jsem se, že náklady na letošní servis budou oproti minulému roku nižší, protože to „nejhorší“ v podobě zbroušení všech dosavadních vrstev antifoulingu již máme za sebou. To jsem si ale neuvědomil, jak moc postupuje „inflace“ loďařských služeb v Chorvatsku a co obnáší preventivní servis motoru Yanmar po deseti letech.

V podstatě se mi potvrdil Murphyho zákon, že nikdy nelze očekávat, že by náklad v dalším roce byl nižší, než v roce předchozím. O loď je ale dobře postaráno a i po deseti letech je ve výborném stavu, což je to nejdůležitější.

Ještě doma jsem ve svém oblíbeném německém online shopu nakoupil nové harnesy a náměrový kompas pro kondiční plavbu. Zásilka mi však nedorazila včas a musel jsem proto nákup zopakovat ve Splitu. Tady se ukazuje výhoda českých pultových obchodů, odkud si zboží můžete rovnou odnést.

Splitské jachtařské obchody však byly před sezonou téměř bez zboží a v každém jsem koupil ten poslední jeden harness, který měly. Ještě tragičtěji to dopadlo s náměrovým kompasem, který vypadal jako z poutě. Prý Hongkong military, no, posádka si s tím už nějak poradí. Zlaté staré dobré Plastimo.

V minulém díle jsem se zmínil o potížích s novou matrací a zejména o taškařici na celnici, kdy mi pro bezproblémový průjezd chyběly dokumenty k lodi. Udělal jsem si tehdy z toho pro sebe závěr, že bude lepší mít dokumenty raději vždy u sebe a z lodě si je tedy odvezl. Plánoval jsem totiž, že při své příští cestě budu opět na loď přivážet další věci a chtěl jsem vše mít již papírově v pořádku. Bohužel jsem si neuvědomil, že Goran bude potřebovat s Tea kvůli servisu vyplout a mít proto doklady na lodi.

Vše mi došlo až po asi 20 zmeškaných hovorech od Gorana, který nemohl dokumenty na lodi najít a zůstal tak trčet mezi recepcí maríny a objednaným jeřábem. Nakonec se vše podařilo vyřešit naskenováním dokladů a jejich zasláním mailem do maríny Kaštela, kde letos servis probíhal. Pár hodin zpoždění mě tak přišlo jen na pár set kuna. Poučení – na lodi nechávej kopie a s sebou si ber originály.

Ve středu mi přijela nová posádka slovenských jachtařů Tomáše, Milana, Martina a Mariána, kteří se už těšili, jak posílí svou jachtařskou kondici překonáváním námořních překážek při plavbě do Itálie.

První překážka nastala hned po nalodění a nastartování motoru. Nádrž byla úplně prázdná, splitská benzínka zavřená a nejbližší možnost natankovat byla až v Milně na Brači. Kde je ale ta půlka nádrže, kterou jsem tam měl? Pak mi to došlo - Goran čistil tanky a naftu mi přečerpal do dvou černých kanystrů. A v tom byl právě ten háček, o kterém jsem mluvil v úvodu. Na lodi mám totiž taky svůj černý kanystr, ale s benzínem, a teď tak přede mnou leží tři identické kanystry.  Ok, díky, Gorane, ale který je sakra který?

S novou posádkou jsme tak uspořádali čichací soutěž, jejíž výsledky však nebyly natolik jednoznačné, abych s klidným srdcem nalil obsah alespoň jednoho kanystru do lodě. Zkusili jsme proto obsah rozpoznat ve skleničkách – sofistikovaně jsme hodnotili barvu, jiskru a viskozitu. Taky s neuspokojivým výsledkem. Až konečně Tomáš pronesl spásnou větu „nafta nehoří, benzín ano, kde jsou zápalky?“  Zkouška ohněm zafungovala a my jsme mohli vyplout. S touto posádkou zvládneme všechno.

Mimochodem, ta splitská benzínka bude -  podle vyjádření gradonačelnika -  otevřena 1.5. Bohužel ale neřekl, kterého roku.

První etapa naší plavby začala v pozdním odpoledni a mířila jen na Brač tak, aby se posádka na lodi po dlouhé cestě aklimatizovala. Před marínou jsme si ještě udělali malé kolečko a vyzkoušeli si přitom návrat na mooringy.

Druhý den po vyplutí z benzínky jsme si také neplánovaně procvičili manévr „muž přes palubu“ a zachraňovali kbelík na vodu, který mi při oplachování lodě vypadnul. Když všichni viděli, jak kbelík ve vlnách už po chvíli nevidí, bylo jasné, že do vody nikdo spadnout nechce. A to nejen proto, že byla ještě v dubnu studená.

Druhá zahřívací etapa pak při krásném jugu 4-5 bft vedla na Vis – spolehlivý způsob, jak před 16 hodin trvající přeplavbou do Itálie otestovat připravenost a souhru nové posádky. V Komiži jsme pak byli na Velký pátek svědky procesí, kde se sešli snad všichni obyvatelé Visu, a s monstrancemi a hořícími loučemi mířili do kostelíku na nábřeží. Bohužel jsme to předem nevěděli, a celý průvod jsme tak pozorovali jen z paluby zakotvené lodě. Příště už budeme vědět a nenecháme si to ujít.

Jadran nám během naší plavby dvakrát ukázal delfíny a k tomu klasický průběh přechodu fronty – vítr, bezvětří, déšť a bouřku. Duben je na Jadranu fajn, ale když zajde sluníčko, nebo když teplejší jugo vystřídá studený vítr z hor, tak je plavba na hranici středomořského komfortu. Příští plavba již bude v květnu a to již bude zase tepleji a příjemněji. Na druhou stranu taky přibude lodí a zaplní se kotviště.

-Skipper