Srpen na Jadranu předčil veškerá má nejčernější očekávání.
| | |
Pod vlivem vzpomínkového optimismu jsem se nechal přesvědčit a na začátku srpna jsem vyplul. První dva týdny v srpnu jsou přitom na Jadranu ty nejhorší.
Moje nová posádka se mě při úvodním seznamování s lodí ptala, jaká největší nebezpečí jim mohou na moři hrozit. Bouře, vítr, vlny, nebo snad žraloci….? Řekl jsem jim, že v nejvyšší sezoně jsou pro ně hlavním nebezpečím zejména ostatní lodě a pak i oni sami. Během plavby se nám to bohužel opakovaně potvrdilo.
První polovinu srpna si na jachtě v Chorvatsku můžete představit jako jeden gigantický stanový kemp na CzechTeku. Jen místo stanů natěsnaných jeden na druhý jsou tu lodě. Rozdíl mezi marínou a zátokou je pak pouze v tom, že v maríně máte navíc molo a záchody. Na romantiku zátok v srpnu zapomeňte.
Moje posádka chtěla každý večer do restaurace, tak jsme hned první den vypluli na bóje do zátoky Lučica na Brači. Doufal jsem, že tam ještě najdeme nějaké místo. Všechny bóje i vhodná místa pro kotvu byla již dávno zabrána a zbýval jeden ze dvou mooringů u mola restaurace. Po zhodnocení situace jsem se rozhodl zůstat a zamířit na mooring k molu. U mola před restaurací je malá hloubka, proto je nutné vyvazovat se přídí, nikoliv zádí, jak je v Chorvatsku běžné.
Na personálu restaurace, který má zátoku pronajatou, bylo už vidět přepracování hraničící s agresivitou. Toho si v plné míře užil španělský skipper s rodinou, který se chtěl s půjčenou Bavarií vyvázat na poslední volný mooring šikmo vedle nás. Jeho posádka nebyla sehraná, zřejmě byli poprvé na lodi, a s Chorvaty si nerozuměli ani slovo. Vůbec nechápali, co mají dělat. Situace, která by se normálně řešila v klidu, byla kvůli únavě a srpnovému stresu chorvatské obsluhy extrémně vyhrocená. S fendrem v ruce jsem před „padající“ Bavárkou ochraňoval Teu a náslechem si při tom doplňoval svůj slovníček o hromadu nových chorvatských nadávek.
K zmíněné restauraci vede jen jedno malé cca třímetrové molo, kde si můžete během večeře vyvázat své dingy. Představte si, jak to asi u mola vypadalo, když se téměř celá zátoka rozhodla, že je čas na večeři. Čluny byly k molu vyvázány ve třech řadách za sebou a lidé tak museli krkolomně přelézat jeden přes druhého, aby se dostali na břeh, nebo zpátky ke své lodi. O pády do vody přitom nebyla nouze. Naše Tea se tak záhy proměnila v plovoucí molo a další řady člunů se už vyvazovaly rovnou na nás a taky si na to spontánně brali moje lana. Když jsem viděl tu skrumáž, tak jsem jim raději zapnul decklight, aby na cestě ke svému člunu alespoň trochu viděli, a ze své lodě jim do půlnoci pomáhal s úvazy a staral se, aby motory člunů neodíraly trup mé lodě. Hosté restaurace mě asi považovali za obsluhu mola, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že mi ani jeden z nich nepoděkoval. Byl to první z řady náročných srpnových večerů.
Zlatým hřebem pak pro nás byly posádky charterové agentury The Yacht Week. Koncept této anglické agentury je jednoduchý: vybrat jeden týden v jedné jachtařské lokalitě a za zvýhodněných podmínek tam najednou přivézt na 500 „hostů“, kteří na lodi zažijí „nejlepší týden svého života“. V praxi je to to samé, jako kdyby na CzechTek přijelo 500 britských rowdies. Vždy jakmile jsem uviděl prapor The Yacht Week, tak jsem raději zvedal kotvu a přesunul se jinam. Nejen že byli v zátokách extrémně hluční, ale také byli pro ostatní lodě i sami pro sebe nebezpeční. Letos měli ve střední Dalmácii pronajato na 80 lodí se závěrečným večírkem v centru Splitu. Je to velký business.
Když jsem se pak po skončení plavby vrátil do své maríny, viděl jsem Gorana, jak zdrceně sedí před jedním z katamaranů, které má na starosti. Takto deprimovaného jsem ho ještě neviděl.
„Co se stalo, Gorane?“zeptal jsem se.
Goran jen ukázal rukou na katamaran a řekl, „The Yacht Week, úplně Velkého Maxe zničili. Jak mu to mohli udělat?!“
Pak mi Velkého Maxe ukázal. Loď měla na pěti místech proražený trup (!!), ztracené dingy i s motorem a uvnitř až neuvěřitelný nepořádek s dávno zaschlými zvratky mezi rozšlapanými plechovkami od piva. Na lodi se celý týden nikdo ani nepokusil uklidit. Hosté navíc típali své cigarety o trup lodě!! Člověku se při tom pohledu na jinak tak krásnou jachtu chtělo brečet. Loď sice měla od Yacht Weeku profesionálního skippera, nyní je ale na pár týdnů vyřazena z charteru. Goran navíc při úklidu na lodi našel skoro 2kg marihuany, to vysvětlilo ztracené dingy i s motorem.
Jen si představte, že si za půl milionu euro koupíte svou vysněnou loď, a protože na ní nejste 365 dnů v roce, dáte ji do charteru, ať si holka na sebe alespoň trochu vydělá – a pak narazíte na takovouto posádku.
Žiji v přesvědčení, že posádka a její chování je vizitkou každého skippera. Nechápal jsem proto, jak mohl dotyčný profesionální skipper nechat posádku Velkého Maxe tak zdevastovat. Večer v maríně jsem se s ním potkal a zeptal se ho, jak to mohl dopustit.
Na svou obranu mi řekl, že klienti Yacht Weeku jsou hlavně bohaté děti, které nemají před ničím respekt. Loď, jako všechno ostatní, je pro ně jen zboží určené ke spotřebě a je jim jedno, jestli juchají v klubu na Ibize nebo tady v zátoce na jachtě. Hlavním cílem pro ně je co nejrychleji se opít a vystřízlivět až doma. V tomto stavu jsou pak často agresivní a skipper s nimi nic nezmůže, pokud nechce, aby ho zbili. Nemůže je neustále hlídat jako malé děti a říkat netípej tu cigaretu o trup lodě, neskákej zkouřený v noci z nástavby do moře apod. Teď si představte, že v noci během své dovolené kotvíte vedle takové lodě a že těch lodí je v jedné lokalitě osmdesát. Je zázrak, že ten týden vůbec přežijí.
Toto štěstí v „přežití“ letošního Yacht Weeku ale neměli všichni – a to doslova. Poslední noc se posádka jednoho z největších katamaranů Langoon 560 po své večerní dávce dopingu rozhodla, že bude zase skákat z nástavby do moře. Jedné dívce však při skoku ujela noha, poranila si páteř a musela pro ni na Šoltu přiletět helikoptéra ze splitské nemocnice. Poslední zpráva o ní byla, že je v komatu. Skipper, se kterým jsem mluvil, mi řekl, že byl u toho na vedlejší lodi a volal pomoc. Když tu holku viděl, tak byl přesvědčený, že zemře.
Je toto pořád ještě jachting?
-Skipper
Moje nová posádka se mě při úvodním seznamování s lodí ptala, jaká největší nebezpečí jim mohou na moři hrozit. Bouře, vítr, vlny, nebo snad žraloci….? Řekl jsem jim, že v nejvyšší sezoně jsou pro ně hlavním nebezpečím zejména ostatní lodě a pak i oni sami. Během plavby se nám to bohužel opakovaně potvrdilo.
První polovinu srpna si na jachtě v Chorvatsku můžete představit jako jeden gigantický stanový kemp na CzechTeku. Jen místo stanů natěsnaných jeden na druhý jsou tu lodě. Rozdíl mezi marínou a zátokou je pak pouze v tom, že v maríně máte navíc molo a záchody. Na romantiku zátok v srpnu zapomeňte.
Moje posádka chtěla každý večer do restaurace, tak jsme hned první den vypluli na bóje do zátoky Lučica na Brači. Doufal jsem, že tam ještě najdeme nějaké místo. Všechny bóje i vhodná místa pro kotvu byla již dávno zabrána a zbýval jeden ze dvou mooringů u mola restaurace. Po zhodnocení situace jsem se rozhodl zůstat a zamířit na mooring k molu. U mola před restaurací je malá hloubka, proto je nutné vyvazovat se přídí, nikoliv zádí, jak je v Chorvatsku běžné.
Na personálu restaurace, který má zátoku pronajatou, bylo už vidět přepracování hraničící s agresivitou. Toho si v plné míře užil španělský skipper s rodinou, který se chtěl s půjčenou Bavarií vyvázat na poslední volný mooring šikmo vedle nás. Jeho posádka nebyla sehraná, zřejmě byli poprvé na lodi, a s Chorvaty si nerozuměli ani slovo. Vůbec nechápali, co mají dělat. Situace, která by se normálně řešila v klidu, byla kvůli únavě a srpnovému stresu chorvatské obsluhy extrémně vyhrocená. S fendrem v ruce jsem před „padající“ Bavárkou ochraňoval Teu a náslechem si při tom doplňoval svůj slovníček o hromadu nových chorvatských nadávek.
K zmíněné restauraci vede jen jedno malé cca třímetrové molo, kde si můžete během večeře vyvázat své dingy. Představte si, jak to asi u mola vypadalo, když se téměř celá zátoka rozhodla, že je čas na večeři. Čluny byly k molu vyvázány ve třech řadách za sebou a lidé tak museli krkolomně přelézat jeden přes druhého, aby se dostali na břeh, nebo zpátky ke své lodi. O pády do vody přitom nebyla nouze. Naše Tea se tak záhy proměnila v plovoucí molo a další řady člunů se už vyvazovaly rovnou na nás a taky si na to spontánně brali moje lana. Když jsem viděl tu skrumáž, tak jsem jim raději zapnul decklight, aby na cestě ke svému člunu alespoň trochu viděli, a ze své lodě jim do půlnoci pomáhal s úvazy a staral se, aby motory člunů neodíraly trup mé lodě. Hosté restaurace mě asi považovali za obsluhu mola, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že mi ani jeden z nich nepoděkoval. Byl to první z řady náročných srpnových večerů.
Zlatým hřebem pak pro nás byly posádky charterové agentury The Yacht Week. Koncept této anglické agentury je jednoduchý: vybrat jeden týden v jedné jachtařské lokalitě a za zvýhodněných podmínek tam najednou přivézt na 500 „hostů“, kteří na lodi zažijí „nejlepší týden svého života“. V praxi je to to samé, jako kdyby na CzechTek přijelo 500 britských rowdies. Vždy jakmile jsem uviděl prapor The Yacht Week, tak jsem raději zvedal kotvu a přesunul se jinam. Nejen že byli v zátokách extrémně hluční, ale také byli pro ostatní lodě i sami pro sebe nebezpeční. Letos měli ve střední Dalmácii pronajato na 80 lodí se závěrečným večírkem v centru Splitu. Je to velký business.
Když jsem se pak po skončení plavby vrátil do své maríny, viděl jsem Gorana, jak zdrceně sedí před jedním z katamaranů, které má na starosti. Takto deprimovaného jsem ho ještě neviděl.
„Co se stalo, Gorane?“zeptal jsem se.
Goran jen ukázal rukou na katamaran a řekl, „The Yacht Week, úplně Velkého Maxe zničili. Jak mu to mohli udělat?!“
Pak mi Velkého Maxe ukázal. Loď měla na pěti místech proražený trup (!!), ztracené dingy i s motorem a uvnitř až neuvěřitelný nepořádek s dávno zaschlými zvratky mezi rozšlapanými plechovkami od piva. Na lodi se celý týden nikdo ani nepokusil uklidit. Hosté navíc típali své cigarety o trup lodě!! Člověku se při tom pohledu na jinak tak krásnou jachtu chtělo brečet. Loď sice měla od Yacht Weeku profesionálního skippera, nyní je ale na pár týdnů vyřazena z charteru. Goran navíc při úklidu na lodi našel skoro 2kg marihuany, to vysvětlilo ztracené dingy i s motorem.
Jen si představte, že si za půl milionu euro koupíte svou vysněnou loď, a protože na ní nejste 365 dnů v roce, dáte ji do charteru, ať si holka na sebe alespoň trochu vydělá – a pak narazíte na takovouto posádku.
Žiji v přesvědčení, že posádka a její chování je vizitkou každého skippera. Nechápal jsem proto, jak mohl dotyčný profesionální skipper nechat posádku Velkého Maxe tak zdevastovat. Večer v maríně jsem se s ním potkal a zeptal se ho, jak to mohl dopustit.
Na svou obranu mi řekl, že klienti Yacht Weeku jsou hlavně bohaté děti, které nemají před ničím respekt. Loď, jako všechno ostatní, je pro ně jen zboží určené ke spotřebě a je jim jedno, jestli juchají v klubu na Ibize nebo tady v zátoce na jachtě. Hlavním cílem pro ně je co nejrychleji se opít a vystřízlivět až doma. V tomto stavu jsou pak často agresivní a skipper s nimi nic nezmůže, pokud nechce, aby ho zbili. Nemůže je neustále hlídat jako malé děti a říkat netípej tu cigaretu o trup lodě, neskákej zkouřený v noci z nástavby do moře apod. Teď si představte, že v noci během své dovolené kotvíte vedle takové lodě a že těch lodí je v jedné lokalitě osmdesát. Je zázrak, že ten týden vůbec přežijí.
Toto štěstí v „přežití“ letošního Yacht Weeku ale neměli všichni – a to doslova. Poslední noc se posádka jednoho z největších katamaranů Langoon 560 po své večerní dávce dopingu rozhodla, že bude zase skákat z nástavby do moře. Jedné dívce však při skoku ujela noha, poranila si páteř a musela pro ni na Šoltu přiletět helikoptéra ze splitské nemocnice. Poslední zpráva o ní byla, že je v komatu. Skipper, se kterým jsem mluvil, mi řekl, že byl u toho na vedlejší lodi a volal pomoc. Když tu holku viděl, tak byl přesvědčený, že zemře.
Je toto pořád ještě jachting?
-Skipper
RSS Feed
