Je tu začátek podzimní jachtařské sezóny a s ním také dvouleté výročí Logbooku námořní plachetnice S/Y Tea.
| | |
Jubilejní 24. číslo jsem se proto rozhodl věnovat naší zářijové plavbě na italské Tremiti a výročí oslavit premiérou námořnické písně „Utopenec“, která na palubě Tea při této přeplavbě spontánně vznikla. Hlavní téma Logbooku, tedy starosti kolem vlastnictví lodě, si tak nechám v záloze do dalších dílů, dnes jen radosti.
Moje nová posádka, složená převážně ze čtenářů Yachting Revue, se na Tea nalodila druhý zářijový týden, a měla neuvěřitelné štěstí na počasí. Během jednoho týdne se nám vystřídaly snad všechny druhy počasí, od typicky letního parna, kdy jsme se museli za zvuků motoru každou chvíli zchlazovat v moři, přes baltické plachtění a bouření, až po sychravý podzim.
Do Komiže jsme připluli v pondělí až kolem sedmé večer. Byla pořád ještě sezóna a městské molo včetně přilehlých bójí tak bylo našlapáno k prasknutí. Obsluha mola chtěla tradičně maximalizovat své zisky a jachty tak vyvazovala i k sousedícímu celnímu molu, které je určeno jen pro lodě vyžadující celní odbavení a je pro ně zdarma.
Moje nová posádka, složená převážně ze čtenářů Yachting Revue, se na Tea nalodila druhý zářijový týden, a měla neuvěřitelné štěstí na počasí. Během jednoho týdne se nám vystřídaly snad všechny druhy počasí, od typicky letního parna, kdy jsme se museli za zvuků motoru každou chvíli zchlazovat v moři, přes baltické plachtění a bouření, až po sychravý podzim.
Do Komiže jsme připluli v pondělí až kolem sedmé večer. Byla pořád ještě sezóna a městské molo včetně přilehlých bójí tak bylo našlapáno k prasknutí. Obsluha mola chtěla tradičně maximalizovat své zisky a jachty tak vyvazovala i k sousedícímu celnímu molu, které je určeno jen pro lodě vyžadující celní odbavení a je pro ně zdarma.
Autentické video s písní utopenec
Správce městského mola se nás hned ujal a za stání u celního mola po nás bez skrupulí vyžadoval platbu. To jsem očekával, vždy je to stejné a pořád to na nás zkouší. V nastalém argumentačním přetlačování („Harbormaster už odjel, musíte tak počkat do rána a tudíž i zaplatit“ apod.) nakonec zafungoval můj prověřený trumf, kdy jsem prohlásil, že tedy harbormasterovi zavolám a, a sebejistě jsem začal vytáčet neexistující číslo. Chlapík okamžitě couvnul, svou dočasnou porážku přijal a nakonec nám umožnil vyvázat se s vyhozenou kotvou zádí na roh celního mola, který je na Komiži zrádný a velmi nepříjemný. Po důkladném ofendrování zádě jsem si dal sprint do kanceláře harbormastera, který úřaduje až do 8pm. Přeplavbový crewlist jsme vyřídili bleskově a ještě se mi dostalo srdečného přání sretana puta. Policejní kontrola proběhla také hladce a zbýval nám už jen celník. To byl ale zase prověřený trumf správce mola. Jeho kamarád celník nás trápil skoro hodinu a chtěl přitom vidět všechny možné i nemožné dokumenty, které pak dlouze studoval. Obvykle stačí jen crewlist, zaplacená viněta a borovična taxa. Občas chtějí celníci také vidět doklad o zaplacení lodě. Teď kontroloval všechny mé licence včetně VHF, pojištění, daně, smlouvu s marínou apod. Průběžně mě také posílal dokumenty kopírovat na vzdálenou recepci, která jediná má kopírku. Neposílal mě však se všemi dokumenty najednou, ale pěkně postupně, abychom si příště pamatovali, co se na Visu sluší a patří.
Původní plán byl vyplout do Itálie až o půlnoci a před plavbou si trochu odpočinout. Zákon stanovuje, že po odbavení musíte nejpozději do dvou hodin vyplout. Žádné otálení v zátokách. Vždy je to ale na domluvě a nebývá s tím problém. Dnes problém byl a celník svou hru dohrál až do konce. Pokud bychom včas neodpluli, tak by nám hrozila pokuta 2,000 kuna.
Na Tremiti jsme tak kvůli své „zpupnosti“ vypluli už v 10 hodin večer. Moře bylo jako zrcadlo, že byste se v něm mohli při svitu měsíce oholit. Byla krásná letní noc, kdy se loď lehounce vznáší v černočerné temnotě a všude kolem vás jsou jen hvězdy. Škoda jen, že nám tuto idylu kazil hukot motoru.
V předchozích dílech Logbooku jsem řešil kacířskou ideu, zda by při odplouvání z Chorvatska nešlo vynechat harbormastera. Loď mám pod vlajkou EU a při plavbě domů po mně nikdo crewlist nežádá. Odpověď je: nešlo - k harbourmasterovi se prostě musí, při odjezdu ze země musí být vždy vyřízen odjezdový a pak i příjezdový crewlist – ani jeden nesmí chybět!
Východ slunce jsme si na otevřeném moři užili s hrozivě vyhlížející siluetou Palagruže a kolem desáté ráno jsme už pravobokem míjeli malý italský ostrůvek Pianosa.
Pianosa je nevelká skalnatá placka bez možnosti kotvení, kde se kromě majáku nachází jen pár správních budov s kolem vytyčenou mořskou rezervací a vrakem jakési lodě. Celkem nic moc k vidění.
Na Tremiti jsme připluli kolem druhé hodiny odpoledne a o půl třetí jsme již kotvili v zátoce Cala del Turchi na západní straně ostrova Capraia.
Souostroví Tremiti tvoří národní park složený ze čtyř ostrovů San Domino, San Nicola, Capraia a Cretaccio s na italské poměry nádherně čistou vodou, starověkým klášterem a pevností.
Možností kotvení na Tremitech moc není a dno špatně drží, proto zde lodě většinou přes noc nezůstávají. Zátoka Cala del Turchi je poměrně malá, ale i s plachetnicí se dá zaplout až na její konec, byť to na to zdánlivě nevypadá. Tremiti jsou hlavně doménou jednodenních vyjížděk malých italských motorových člunů, které zátoku spolehlivě zaplní. Na Tremitech se dá také kotvit mezi ostrovem Capraia a San Domino, jen je třeba dávat dobrý pozor na všudypřítomné útesy, které se skrývají těsně pod hladinou, a je proto důležité mít podrobnou mapu a řídit se jí.
Po dobrém obědě a důkladném prozkoumání zátoky jsme v příjemné čtyřce napnuli plachty a z Tremit vypluli do malebného městečka Vieste na poloostrově Gargáno. V maríně u charizmatické Katariny jsme se vyvázali až ve 22:40 hod.
Při připlouvání do Vieste je nutné dávat při vjezdu do maríny pozor na zelené světlo, které je umístěno až cca 20m za vlnolamem, na který Vás tak, pokud připlouváte podél pobřeží, nebezpečně láká. Pokud připlouváte od Chorvatska ze severu, tak je vjezd značený bez problému. Nově je před Vieste instalována také hromada světelných bójí, takže to v noci kolem na moři bliká jako na diskotéce.
Předpověď nám hlásila přechod fronty ze severu s poryvy o síle 40-60 uzlů. Z Vieste jsme proto vypluli už v 11:30 hod a doufali jsme, že to do té doby stihneme zpátky na Vis. Čekal nás nádherný sailing při sílícím jugu a celou plavbu, která normálně trvá cca 16 hodin, jsme v pohodě zvládli jen na vítr za 13 hodin. Postupně přituhovalo a cestou jsme tak ztratili jednu kliku a háček, který nám při nechtěné halze, která kormidelníkovi ulétla, vyletěl z ráhna. Ano, já vím.
Další den přišla silná bura, za Svetim Rokem dokonce sněžilo a čeští turisté prý v Chorvatsku reklamovali své zájezdy, protože je nikdo neupozornil na to, že může být zima.
Cestou jsme si užili krásný baltický jachting, při kterém na jedné třímetrové vlně našeho „prvního důstojníka“ Viléma napadl námět na písničku, který posádka ještě dotáhla do námořnického songu ještě na palubě, aby byla zachována autentičnost situace rozbouřeného moře a bezprostřední a nefiltrované pocity posádky. Byla to jednoznačně moje nejoblíbenější posádka.
-Skipper
Původní plán byl vyplout do Itálie až o půlnoci a před plavbou si trochu odpočinout. Zákon stanovuje, že po odbavení musíte nejpozději do dvou hodin vyplout. Žádné otálení v zátokách. Vždy je to ale na domluvě a nebývá s tím problém. Dnes problém byl a celník svou hru dohrál až do konce. Pokud bychom včas neodpluli, tak by nám hrozila pokuta 2,000 kuna.
Na Tremiti jsme tak kvůli své „zpupnosti“ vypluli už v 10 hodin večer. Moře bylo jako zrcadlo, že byste se v něm mohli při svitu měsíce oholit. Byla krásná letní noc, kdy se loď lehounce vznáší v černočerné temnotě a všude kolem vás jsou jen hvězdy. Škoda jen, že nám tuto idylu kazil hukot motoru.
V předchozích dílech Logbooku jsem řešil kacířskou ideu, zda by při odplouvání z Chorvatska nešlo vynechat harbormastera. Loď mám pod vlajkou EU a při plavbě domů po mně nikdo crewlist nežádá. Odpověď je: nešlo - k harbourmasterovi se prostě musí, při odjezdu ze země musí být vždy vyřízen odjezdový a pak i příjezdový crewlist – ani jeden nesmí chybět!
Východ slunce jsme si na otevřeném moři užili s hrozivě vyhlížející siluetou Palagruže a kolem desáté ráno jsme už pravobokem míjeli malý italský ostrůvek Pianosa.
Pianosa je nevelká skalnatá placka bez možnosti kotvení, kde se kromě majáku nachází jen pár správních budov s kolem vytyčenou mořskou rezervací a vrakem jakési lodě. Celkem nic moc k vidění.
Na Tremiti jsme připluli kolem druhé hodiny odpoledne a o půl třetí jsme již kotvili v zátoce Cala del Turchi na západní straně ostrova Capraia.
Souostroví Tremiti tvoří národní park složený ze čtyř ostrovů San Domino, San Nicola, Capraia a Cretaccio s na italské poměry nádherně čistou vodou, starověkým klášterem a pevností.
Možností kotvení na Tremitech moc není a dno špatně drží, proto zde lodě většinou přes noc nezůstávají. Zátoka Cala del Turchi je poměrně malá, ale i s plachetnicí se dá zaplout až na její konec, byť to na to zdánlivě nevypadá. Tremiti jsou hlavně doménou jednodenních vyjížděk malých italských motorových člunů, které zátoku spolehlivě zaplní. Na Tremitech se dá také kotvit mezi ostrovem Capraia a San Domino, jen je třeba dávat dobrý pozor na všudypřítomné útesy, které se skrývají těsně pod hladinou, a je proto důležité mít podrobnou mapu a řídit se jí.
Po dobrém obědě a důkladném prozkoumání zátoky jsme v příjemné čtyřce napnuli plachty a z Tremit vypluli do malebného městečka Vieste na poloostrově Gargáno. V maríně u charizmatické Katariny jsme se vyvázali až ve 22:40 hod.
Při připlouvání do Vieste je nutné dávat při vjezdu do maríny pozor na zelené světlo, které je umístěno až cca 20m za vlnolamem, na který Vás tak, pokud připlouváte podél pobřeží, nebezpečně láká. Pokud připlouváte od Chorvatska ze severu, tak je vjezd značený bez problému. Nově je před Vieste instalována také hromada světelných bójí, takže to v noci kolem na moři bliká jako na diskotéce.
Předpověď nám hlásila přechod fronty ze severu s poryvy o síle 40-60 uzlů. Z Vieste jsme proto vypluli už v 11:30 hod a doufali jsme, že to do té doby stihneme zpátky na Vis. Čekal nás nádherný sailing při sílícím jugu a celou plavbu, která normálně trvá cca 16 hodin, jsme v pohodě zvládli jen na vítr za 13 hodin. Postupně přituhovalo a cestou jsme tak ztratili jednu kliku a háček, který nám při nechtěné halze, která kormidelníkovi ulétla, vyletěl z ráhna. Ano, já vím.
Další den přišla silná bura, za Svetim Rokem dokonce sněžilo a čeští turisté prý v Chorvatsku reklamovali své zájezdy, protože je nikdo neupozornil na to, že může být zima.
Cestou jsme si užili krásný baltický jachting, při kterém na jedné třímetrové vlně našeho „prvního důstojníka“ Viléma napadl námět na písničku, který posádka ještě dotáhla do námořnického songu ještě na palubě, aby byla zachována autentičnost situace rozbouřeného moře a bezprostřední a nefiltrované pocity posádky. Byla to jednoznačně moje nejoblíbenější posádka.
-Skipper
NOTY K písnI utopenec
RSS Feed
