Červen patří mezi nejkrásnější měsíce v Chorvatsku – je už stabilně příjemné teplo, do plachet to ještě fouká, dá se koupat, nelítají vosy, není příliš narváno a hlavně jsou stále ještě zelené stromy a v nich zpívají ptáci.
| | |
Příští měsíc už vše bude spálené od sluníčka a zpěv ptáků nahradí ohlušující rachot turistů a cikád, které utichnou až se západem slunce. Cikády, ne turisti.
Na červen jsem měl připraveno několik kondičních přeplaveb. Nepodařilo se mi ale sestavit posádku, a tak jsme vypluli s přítelkyní jen ve dvou. Zájemců bylo sice dost, ale každý preferoval jiný termín. Seskládat posádku je těžká věc.
Hned po příjezdu do Splitu jsem musel pro loď zařídit novou vinětu. Je neuvěřitelné, jak to rychle uteklo. Až na těch vinětách a ročních taxách člověk vidí, jak ten čas strašně letí. Tea je v Chorvatsku čtvrtý rok a za to mám od chorvatského státu pěkný dáreček v podobě 40% slevy na poplatcích za majáky. Za necelých 13 metrů lodě jsem tak platil už jen 1,397 Kuna. Maximální sleva je 50% po pěti letech. Každá lasička ušetřená je lasička zachráněná, a to je dobře. Příští měsíc mě čeká borovičná taxa, tedy paušální platba lázeňského poplatku za všechny možné i nemožné hosty na palubě Tea na celý rok dopředu.
S přítelkyní jsme původně chtěli plout do Dubrovníku. Nakonec jsme ale zůstali celých pět dní v jedné zátoce na Korčule a po dlouhé době pracovního stresu se konečně pořádně vyspali. Vůbec nám nevadilo, že při tom na kotvišti několik dní foukalo až 30 uzlů. Kotva držela. Postupně jsem na 6ti metrech hloubky vypustil 35 metrů řetězu. Po prvních pár hodinách silných poryvů, a pak i po první noci, mi už přišlo líto tak dobře zaseklou kotvu zvedat. Když občas vítr klesnul na 15-18 uzlů, tak jsme měli pocit, že je příjemné bezvětří.
Je to zvláštní vztah mezi námořníkem a jeho kotvou – na jednu stranu námořník miluje volnost, láká ho obzor a těší se, až se odpoutá od přístavu, na straně druhé svou kotvu hýčká a vždy až úzkostlivě střeží. Během těch několika větrných dnů se na kotvišti vystřídala řada lodí – každou chvíli jsme se scházeli každý na přídi své lodě a kontrolovali svou pozici a tenzi kotevního řetězu.
U své kotvy mám navázanou kotevní bóji, abych vždy věděl, kde kotva leží, a hlavně tak dal ostatním možnost vyhnout se při kotvení mému řetězu. Už se mi stalo, že mi jedna loď zkřížila řetěz a pak při odplování, zatímco jsem spal, mi mou kotvu vytrhla. Nebylo to vůbec příjemné, takové adrenalinové ráno, fuj.
Dosud jsem byl proto přesvědčený, že kotevní bóje je super věc. Čas od času ale překáží. Tentokrát se nám při neopatrné manipulaci dostalo při kotvení lano bóje do propeleru. Naštěstí mám na propeleru od minulé sezony nainstalovaný kotouč na řezání lan. Jeho funkčnost jsem si teď mohl hezky ověřit. Lano se okamžitě přeseklo a nedošlo tak k jeho namotání. Drobnost, ale sakra potěší. Nejlépe investovaných 50 euro :-)
Incidentem s lanem od bóje jsem se nenechal odradit a po zakotvení jsem useknutý konec lana s bójí opět pod vodou navázal. S pocitem dobře vykonané práce jsem se pak kochal, jak si to hezky kotvím.
Další den mi ale bóje úplně zmizela pod vodou. Nejprve mě napadlo, že to je příliv. Ala tak velký? V Chorvatsku? Pak jsem to pochopil. Jak se loď na řetězu v poryvech a měnícím se směru větru zmítala a otáčela kolem kotvy, tak se mi lano bóje namotalo na řetěz a to ji poslalo o 2 metry níž pod hladinu. Bóje pak vztlakem nadnášela řetěz a při každém pohybu se posouvala blíž a blíž k samotné kotvě. Měl jsem obavu, aby to nemělo negativní vliv na tah kotvy, tak jsem musel bóji pod vodou opět odřezat. Asi mě to už od používání kotevní bóje nadobro vyléčilo.
Pro příště naopak ještě ke kotevnímu řetězu doplním lano k tlumení rázů a přenesení tlaku z kotevního vrátku na přední vazáky.
Poznatek – turistické gulety v zátoce stojí jen cca 1-2 hodiny a pak se svým nákladem odplouvají do přístavů, aby výletníci mohli provětrat své lasičky a eura v místních krčmách a stáncích. To jsem předtím nevěděl a s lodí vždy od nich ze zátoky uháněl co nejdál, abych měl klidný večer. Lidi si prostě neumí užívat klidu a bez pořádně hlasitého tuctuc a hejaheja se už neumí odreagovat. Asi stárnu.
V maríně máme nového souseda z Moskvy, který zde kotví svou motorovou Princess 45 pod ruskou vlajkou. Loď byla původně v Petrohradě a také si údajně proplula celý Balt. Do Splitu ji před pár měsíci převezli v kontejneru. Je to krásná a dobře udržovaná jachta s plnou severskou výbavou. Výkonné topení, žádná klimatizace, a na teplém Jadranu to tak musí být pořádná sauna. Nebo tam dokonce je sauna? Její majitel s ní má ambiciózní plán procestovat celé Středomoří, a to včetně výletů na Capri a Sardínii. Při představě spotřeby paliva na takové plavby se mi protočily panenky stejně rychle, jako se při dnešní ceně nafty točí čísla na stojanu benzínové pumpy.
Po vydatném odpočinku na Korčule jsme s drobným zpožděním pokračovali příjemným plachtěním do Dubrovníku a pak zpět do Splitu. Vítr nám přál a téměř celou dobu jsme se obešli bez řvoucího motoru a pálení nafty. V rámci hnutí za záchranu lasiček jsme tak díky čisté energii větru v porovnání s motorovou jachtou ušetřili pěkné „stádo“ kun.
-Skipper
Na červen jsem měl připraveno několik kondičních přeplaveb. Nepodařilo se mi ale sestavit posádku, a tak jsme vypluli s přítelkyní jen ve dvou. Zájemců bylo sice dost, ale každý preferoval jiný termín. Seskládat posádku je těžká věc.
Hned po příjezdu do Splitu jsem musel pro loď zařídit novou vinětu. Je neuvěřitelné, jak to rychle uteklo. Až na těch vinětách a ročních taxách člověk vidí, jak ten čas strašně letí. Tea je v Chorvatsku čtvrtý rok a za to mám od chorvatského státu pěkný dáreček v podobě 40% slevy na poplatcích za majáky. Za necelých 13 metrů lodě jsem tak platil už jen 1,397 Kuna. Maximální sleva je 50% po pěti letech. Každá lasička ušetřená je lasička zachráněná, a to je dobře. Příští měsíc mě čeká borovičná taxa, tedy paušální platba lázeňského poplatku za všechny možné i nemožné hosty na palubě Tea na celý rok dopředu.
S přítelkyní jsme původně chtěli plout do Dubrovníku. Nakonec jsme ale zůstali celých pět dní v jedné zátoce na Korčule a po dlouhé době pracovního stresu se konečně pořádně vyspali. Vůbec nám nevadilo, že při tom na kotvišti několik dní foukalo až 30 uzlů. Kotva držela. Postupně jsem na 6ti metrech hloubky vypustil 35 metrů řetězu. Po prvních pár hodinách silných poryvů, a pak i po první noci, mi už přišlo líto tak dobře zaseklou kotvu zvedat. Když občas vítr klesnul na 15-18 uzlů, tak jsme měli pocit, že je příjemné bezvětří.
Je to zvláštní vztah mezi námořníkem a jeho kotvou – na jednu stranu námořník miluje volnost, láká ho obzor a těší se, až se odpoutá od přístavu, na straně druhé svou kotvu hýčká a vždy až úzkostlivě střeží. Během těch několika větrných dnů se na kotvišti vystřídala řada lodí – každou chvíli jsme se scházeli každý na přídi své lodě a kontrolovali svou pozici a tenzi kotevního řetězu.
U své kotvy mám navázanou kotevní bóji, abych vždy věděl, kde kotva leží, a hlavně tak dal ostatním možnost vyhnout se při kotvení mému řetězu. Už se mi stalo, že mi jedna loď zkřížila řetěz a pak při odplování, zatímco jsem spal, mi mou kotvu vytrhla. Nebylo to vůbec příjemné, takové adrenalinové ráno, fuj.
Dosud jsem byl proto přesvědčený, že kotevní bóje je super věc. Čas od času ale překáží. Tentokrát se nám při neopatrné manipulaci dostalo při kotvení lano bóje do propeleru. Naštěstí mám na propeleru od minulé sezony nainstalovaný kotouč na řezání lan. Jeho funkčnost jsem si teď mohl hezky ověřit. Lano se okamžitě přeseklo a nedošlo tak k jeho namotání. Drobnost, ale sakra potěší. Nejlépe investovaných 50 euro :-)
Incidentem s lanem od bóje jsem se nenechal odradit a po zakotvení jsem useknutý konec lana s bójí opět pod vodou navázal. S pocitem dobře vykonané práce jsem se pak kochal, jak si to hezky kotvím.
Další den mi ale bóje úplně zmizela pod vodou. Nejprve mě napadlo, že to je příliv. Ala tak velký? V Chorvatsku? Pak jsem to pochopil. Jak se loď na řetězu v poryvech a měnícím se směru větru zmítala a otáčela kolem kotvy, tak se mi lano bóje namotalo na řetěz a to ji poslalo o 2 metry níž pod hladinu. Bóje pak vztlakem nadnášela řetěz a při každém pohybu se posouvala blíž a blíž k samotné kotvě. Měl jsem obavu, aby to nemělo negativní vliv na tah kotvy, tak jsem musel bóji pod vodou opět odřezat. Asi mě to už od používání kotevní bóje nadobro vyléčilo.
Pro příště naopak ještě ke kotevnímu řetězu doplním lano k tlumení rázů a přenesení tlaku z kotevního vrátku na přední vazáky.
Poznatek – turistické gulety v zátoce stojí jen cca 1-2 hodiny a pak se svým nákladem odplouvají do přístavů, aby výletníci mohli provětrat své lasičky a eura v místních krčmách a stáncích. To jsem předtím nevěděl a s lodí vždy od nich ze zátoky uháněl co nejdál, abych měl klidný večer. Lidi si prostě neumí užívat klidu a bez pořádně hlasitého tuctuc a hejaheja se už neumí odreagovat. Asi stárnu.
V maríně máme nového souseda z Moskvy, který zde kotví svou motorovou Princess 45 pod ruskou vlajkou. Loď byla původně v Petrohradě a také si údajně proplula celý Balt. Do Splitu ji před pár měsíci převezli v kontejneru. Je to krásná a dobře udržovaná jachta s plnou severskou výbavou. Výkonné topení, žádná klimatizace, a na teplém Jadranu to tak musí být pořádná sauna. Nebo tam dokonce je sauna? Její majitel s ní má ambiciózní plán procestovat celé Středomoří, a to včetně výletů na Capri a Sardínii. Při představě spotřeby paliva na takové plavby se mi protočily panenky stejně rychle, jako se při dnešní ceně nafty točí čísla na stojanu benzínové pumpy.
Po vydatném odpočinku na Korčule jsme s drobným zpožděním pokračovali příjemným plachtěním do Dubrovníku a pak zpět do Splitu. Vítr nám přál a téměř celou dobu jsme se obešli bez řvoucího motoru a pálení nafty. V rámci hnutí za záchranu lasiček jsme tak díky čisté energii větru v porovnání s motorovou jachtou ušetřili pěkné „stádo“ kun.
-Skipper
RSS Feed
