V polovině listopadu se Česko a s ním i půlka Evropy propadlo do bezútěšné inverze a sychravé zimy. Státní svátek s prodlouženým víkendem sice lákal k odjezdu na jachtu, ale nikomu se vlastně moc nechtělo.
| | |
Z Tea jsme se vrátili teprve před dvěma týdny a nyní jsme se na ni vraceli již vyloženě s pocitem povinnosti. Počasí venku bylo tak deprimující, že by si člověk nejraději zalezl někam ke krbu a otevřel knížku. Co naplat, vlastnictví zavazuje a lodička vyžaduje soustavnou péči a kontrolu, takže jsme s rozporuplnými pocity vyjeli.
Cesta byla tak špatná, že jsme do maríny přijeli s tříhodinovým zpožděním. Námraza a k ní hustá mlha, že by se za ni nemusel stydět ani Rákosníček, se táhla od Slovinska až po chorvatský tunel Sv. Rok. Litoval jsem, že se nedělají radary i pro auta.
Sv. Rok je magický milník, který rozděluje počasí. Vjíždíte do něj v mrazivé mlze a sněhu a vyjíždíte do slunečného jara. Rozdíl teplot před a za tunelem je téměř vždy přes 8˚C. Po příjezdu do maríny, se stále ještě jarním počasím, z nás veškerý splín českého marastu spadl a byli jsme rádi, že jsme nezůstali doma a vyjeli.
Tea byla od Gorana opět vzorně připravená včetně naplněných plynových láhví (ano, po zářijové přeplavbě do Itálie na to už nikdy nezapomenu) a nezávislé topení Webasto téměř okamžitě příjemně prohřálo celý interiér. Goran nám navíc jako bonus připravil velmi milé překvapení – opravil dřevěný kryt hlavní lukny a teakový povrch stolku v kokpitu. Vypadají nyní jako nové. Byl to od Gorana pěkný vánoční dárek.
Také již máme dokončenou výměnu všech světel za LED. Výběr vhodných žárovek do interiéru trval přes rok. Pravdou ale je, že jsme se moc nesnažili. Dlouho jsme hledali správný poměr jasu a barvy světla. První sada žárovek, kterou nám před rokem Goran namontoval do salonu, uměla vytvořit akorát tak ledové přítmí. Není totiž žárovka jako žárovka.
Druhý den jsme do naší oblíbené zátoky na Brači vypluli až o půl šesté večer. V tuto dobu je již v listopadu na Jadranu tma jako v pytli. K tomu se přidala ještě slabá mlha, kterou však neprosvítila ani nejsilnější baterka. Moře bylo jako zrcadlo a vítr se toulal asi někde daleko za Sv. Rokem, tady se nehnula ani větvička.
V sobotu jsme zůstali celý den v zátoce na kotvě. Byl krásný slunečný den, příjemné teplo a bezvětří, takže proč vyplouvat. Jakmile však po čtvrté hodině zapadne slunce, prudce se ochladí a je konec „jarní“ idyly.
Slunečný den jsem využil k ošetření nerezových částí na lodi. Postupně zkouším různé přípravky a zatím stále hledám to správné. Nyní jsem použil pastu Starbrite polish, kterou jsem aplikoval na veškerý nerez na palubě. Vždy zapomenu, kolik toho nerezu je – uf.
Část naší oblíbené zátoky se bohužel od letošního léta proměnila v pustou a spálenou zemi. V první půlce července zachvátil západ Brače silný požár, který trval několik dní. Plameny tehdy šlehaly desítky metrů vysoko a o půlnoci ze Splitu nabízely apokalyptický pohled. Devastující požáry jsou tady docela běžnou záležitostí - až nás udivilo, s jakou samozřejmostí na ně Chorvaté reagují.
V „jarním“odpoledni jsme zahlédli i středomořského ledňáčka. Proletěl nám kolem jachty a střemhlav se vrhnul do vody. Nejprve to vypadalo jako pokus o sebevraždu, ale záhy se vynořil s rybkou v zobáku a uchýlil se na blízké agáve.
V neděli jsem dokončil ošetření veškerého nerezu na palubě i v podpalubí. Na některých sloupcích relingu jsem si při tom všimnul drápanců od nárazů okolních lodí v maríně. Letní maríny jsou jako na autíčka na Matějské. Fendrů není nikdy dost. Drápance nejsou naštěstí moc vidět, mě to ale mrzí.
Zdá se mi, že chorvatský charter má na většinu z nás negativní vliv. To, co bychom si doma a se svými věcmi nedovolili, nám většinou na půjčené lodi nedělá žádné zábrany. Vzpomínám si, že před mnoha lety jsme na jedné české regatě „jezdili“ na desce od stolu jako na surfu – vůbec nás nenapadlo, že loď má svého majitele, kterému my tak ničíme majetek. Dodnes se za to stydím.
Často se u svých hostů, protřelých a zkušených chartristů, nestačím nad jejich špatnými návyky divit. Ani je nenapadne, že mi před mýma očima ničí loď. Přece to tak na půjčených lodích vždycky dělali.
Možná je to jen specifikum Chorvatska, které má svůj business založený na tom, že uděláte co nejvíce chyb, za které se platí, a loď je jen nástroj pro vydělání peněz.
Životnost lodí v charteru se většinou počítá na pět let, po kterých se loď prodává a nahrazuje se novou a atraktivnější. Samozřejmě je to případ od případu a záleží na konkrétní chartrové firmě, jak si své „hosty“ vychovává. Na druhou stranu tady platí, že když už se má stát problém, tak ať je alespoň pořádný a loď jde na odpis. Kapitán ztratí kauci, pojišťovna škodu uhradí a majitel si koupí novou loď. Všichni jsou spokojení. Takto mi situaci popsali mí chorvatští přátelé, když jsem se pozastavoval nad tím, jak nebezpečně jsem viděl kotvit chartrové jachty ve vysokém moři na Palagruži. No, nevím. Pravdou je, že při každé bouřce ve dvě hodiny ráno na molu potkávám spíše pouze majitele, kteří se snaží svou loď bezpečněji převázat nebo odplout do bezpečí, zatímco chartrové lodě si často obouchávají své zádě o molo a posádka buď v klidu spí, nebo někde popíjí. Samozřejmě to není až tak černobílé a vaše zkušenost může být jiná. Vše je to jen o konkrétních lidech.
-Skipper
Cesta byla tak špatná, že jsme do maríny přijeli s tříhodinovým zpožděním. Námraza a k ní hustá mlha, že by se za ni nemusel stydět ani Rákosníček, se táhla od Slovinska až po chorvatský tunel Sv. Rok. Litoval jsem, že se nedělají radary i pro auta.
Sv. Rok je magický milník, který rozděluje počasí. Vjíždíte do něj v mrazivé mlze a sněhu a vyjíždíte do slunečného jara. Rozdíl teplot před a za tunelem je téměř vždy přes 8˚C. Po příjezdu do maríny, se stále ještě jarním počasím, z nás veškerý splín českého marastu spadl a byli jsme rádi, že jsme nezůstali doma a vyjeli.
Tea byla od Gorana opět vzorně připravená včetně naplněných plynových láhví (ano, po zářijové přeplavbě do Itálie na to už nikdy nezapomenu) a nezávislé topení Webasto téměř okamžitě příjemně prohřálo celý interiér. Goran nám navíc jako bonus připravil velmi milé překvapení – opravil dřevěný kryt hlavní lukny a teakový povrch stolku v kokpitu. Vypadají nyní jako nové. Byl to od Gorana pěkný vánoční dárek.
Také již máme dokončenou výměnu všech světel za LED. Výběr vhodných žárovek do interiéru trval přes rok. Pravdou ale je, že jsme se moc nesnažili. Dlouho jsme hledali správný poměr jasu a barvy světla. První sada žárovek, kterou nám před rokem Goran namontoval do salonu, uměla vytvořit akorát tak ledové přítmí. Není totiž žárovka jako žárovka.
Druhý den jsme do naší oblíbené zátoky na Brači vypluli až o půl šesté večer. V tuto dobu je již v listopadu na Jadranu tma jako v pytli. K tomu se přidala ještě slabá mlha, kterou však neprosvítila ani nejsilnější baterka. Moře bylo jako zrcadlo a vítr se toulal asi někde daleko za Sv. Rokem, tady se nehnula ani větvička.
V sobotu jsme zůstali celý den v zátoce na kotvě. Byl krásný slunečný den, příjemné teplo a bezvětří, takže proč vyplouvat. Jakmile však po čtvrté hodině zapadne slunce, prudce se ochladí a je konec „jarní“ idyly.
Slunečný den jsem využil k ošetření nerezových částí na lodi. Postupně zkouším různé přípravky a zatím stále hledám to správné. Nyní jsem použil pastu Starbrite polish, kterou jsem aplikoval na veškerý nerez na palubě. Vždy zapomenu, kolik toho nerezu je – uf.
Část naší oblíbené zátoky se bohužel od letošního léta proměnila v pustou a spálenou zemi. V první půlce července zachvátil západ Brače silný požár, který trval několik dní. Plameny tehdy šlehaly desítky metrů vysoko a o půlnoci ze Splitu nabízely apokalyptický pohled. Devastující požáry jsou tady docela běžnou záležitostí - až nás udivilo, s jakou samozřejmostí na ně Chorvaté reagují.
V „jarním“odpoledni jsme zahlédli i středomořského ledňáčka. Proletěl nám kolem jachty a střemhlav se vrhnul do vody. Nejprve to vypadalo jako pokus o sebevraždu, ale záhy se vynořil s rybkou v zobáku a uchýlil se na blízké agáve.
V neděli jsem dokončil ošetření veškerého nerezu na palubě i v podpalubí. Na některých sloupcích relingu jsem si při tom všimnul drápanců od nárazů okolních lodí v maríně. Letní maríny jsou jako na autíčka na Matějské. Fendrů není nikdy dost. Drápance nejsou naštěstí moc vidět, mě to ale mrzí.
Zdá se mi, že chorvatský charter má na většinu z nás negativní vliv. To, co bychom si doma a se svými věcmi nedovolili, nám většinou na půjčené lodi nedělá žádné zábrany. Vzpomínám si, že před mnoha lety jsme na jedné české regatě „jezdili“ na desce od stolu jako na surfu – vůbec nás nenapadlo, že loď má svého majitele, kterému my tak ničíme majetek. Dodnes se za to stydím.
Často se u svých hostů, protřelých a zkušených chartristů, nestačím nad jejich špatnými návyky divit. Ani je nenapadne, že mi před mýma očima ničí loď. Přece to tak na půjčených lodích vždycky dělali.
Možná je to jen specifikum Chorvatska, které má svůj business založený na tom, že uděláte co nejvíce chyb, za které se platí, a loď je jen nástroj pro vydělání peněz.
Životnost lodí v charteru se většinou počítá na pět let, po kterých se loď prodává a nahrazuje se novou a atraktivnější. Samozřejmě je to případ od případu a záleží na konkrétní chartrové firmě, jak si své „hosty“ vychovává. Na druhou stranu tady platí, že když už se má stát problém, tak ať je alespoň pořádný a loď jde na odpis. Kapitán ztratí kauci, pojišťovna škodu uhradí a majitel si koupí novou loď. Všichni jsou spokojení. Takto mi situaci popsali mí chorvatští přátelé, když jsem se pozastavoval nad tím, jak nebezpečně jsem viděl kotvit chartrové jachty ve vysokém moři na Palagruži. No, nevím. Pravdou je, že při každé bouřce ve dvě hodiny ráno na molu potkávám spíše pouze majitele, kteří se snaží svou loď bezpečněji převázat nebo odplout do bezpečí, zatímco chartrové lodě si často obouchávají své zádě o molo a posádka buď v klidu spí, nebo někde popíjí. Samozřejmě to není až tak černobílé a vaše zkušenost může být jiná. Vše je to jen o konkrétních lidech.
-Skipper
RSS Feed
