Odjet zítra na loď, nebo neodjet? To je otázka! Slunné počasí na Jadranu a nečekaná skulina v povinnostech březnového diáře byly příliš lákavou kombinací na to, aby šlo odolat. Jenže kde na poslední chvíli sehnat posádku? Nakonec jsem přece jen odjel, a to sám, vstříc námořní „one-man show“.
| | |
Lodní teploměr ve Splitu ukazoval 31°C na slunci a jen podle chladného větru člověk poznal, že do léta je ještě daleko. Každopádně jsem se na sluníčku pěkně spálil.
V maríně již byl v porovnání s ospalými zimními měsíci čilý ruch. Lodě se připravovaly na sezonu a do toho sekundovala výstavba posílení vlnolamů, které na podzim poničil silný vítr Lebič.
„Hi Petr,“ přivítal se se mnou manažer maríny, „pošlu ti mailem smlouvu na stání pro Tea na příští rok, platnou už od příštího měsíce. Bad news, museli jsme zdražit o 10%,“ a ukázal mi novou tabulku s cenami za roční stání, s prstem na sloupečku „13 metrů“. Při pohledu na ta hausnumera bych se zapřísahal, že se Tea přes zimu scvrkla jen na 9 metrů. Nebylo by mi to ale nic platné. V každém případě jsem zřejmě v nejdražší chorvatské maríně – na druhou stranu je mi tam skutečně dobře, mám tam dobré zázemí a měnit nebudu. Při stescích mých kamarádů na anonymní prostředí jiných marín, kde je těžké dovolat se servisu, jsem rád, že jsem, kde jsem.
Když už jsme u těch „špatných zpráv“, tak samozřejmě u jedné nikdy nezůstane. Tady si pro lepší srozumitelnost dovolím malou odbočku. Název tohoto článku, i celé sekce časopisu, je Log book, tedy dlouhodobé zkušenosti majitelů s jejich loděmi. Záměrně se proto nerozepisuji o krásách jachtingu, ale zaměřuji se na popis přízemních starostí spojených s vlastnictvím námořní jachty. Ty si člověk v plné míře uvědomí teprve, až když si loď pořídí. Pak už ale bývá většinou pozdě, a pokud dotyčný nemá „srdce jachtaře“, pak se celá původně vysněná jachta změní v nepřítele, proti kterému jsou i hollywoodské exmanželky se svými rozvodovými právníky vyslovení andílci. Svědčí o tom rubriky „prodám loď“, kde vždy najdeme neuvěřitelné množství inzerátů, oznamující prodej sotva jednu sezonu používaných lodí s najetými 30ti motohodinami a značkou SPĚCHÁ. Kupodivu se to týká zejména motoráků. Možná proto, že až nebezpečně připomínají auto nebo vilu.
Skutečným problémem není loď koupit, ale být schopen financovat její dlouhodobý provoz, a to se s vlastnictvím např. luxusního auta, vily nebo jiné „hračky“ nedá vůbec srovnat. Co naplat, jachting je nejdražší koníček z možných. Nechci o tom teď polemizovat, zcela určitě jsem právě pobouřil řadu snílků - vím už své. Jak ale říká můj guru Jirka Zindulka, jachting vyjde nejlevněji, když loď nestojí v přístavu a bydlíte na ní.
Přes všechny „bad news“ musím ale říct, že jsem ještě ani na sekundu nezalitoval a Tea mám rád, i když mi frekvence jejích „bad news“ někdy nedá spát.
Takže k těm dalším špatným zprávám – při jugu minulý týden (45kn v maríně) mi praskly dva fendry (drobnost), loď naštěstí poškozena nebyla (to by už nebyla drobnost). Dále pak Goran při přípravě instalace příďového propeleru zjistil, že stávající kabel, který chtěl použít, není vhodný a musí se koupit nový (cca 300 euro za pár metrů kabelu!?!), a hlavně v příďovém prostoru není pro motor propeleru dostatek místa. Překáží nádrž na vodu. Mám dvě možnosti, buď nádrž změnit za menší – to nepřipadá v úvahu – nebo celou konstrukci nádrže posunout o 10cm (cca 500 euro). No, ještě uvidíme.
Po obědě jsem vyplul směr Hvar, bylo bezvětří, foukalo až za Splitskými vraty, a jen slabých 2-3 Bft. Vůbec mi ale nešla vytáhnout hlavní plachta, která se neustále zasekávala v první třetině stěžně a blokovala tak výstup. Zkusil jsem všechny triky, které znám (snížit ráhno, vypnout výtah apod.), a nic. Nakonec jsem ji vytáhnul až po hodině boje, a to za pomoci sharp sophisticated nástroje – kuchyňské vařečky. Řekl jsem si, že jsem možná posledně plachtu špatně navinul, a proto jsem si na Hvaru dal při svinování skutečně záležet.
Na moři jsem potkal už řadu plachetnic, ale v noci v zátoce jsem byl opět jediná loď. Bylo mi smutno, a tak jsem zkusmo poslal SMS pár přátelům, zda nejsou na lodi. Odpověděli okamžitě a na další den jsme si smluvili setkání tří lodí na ostrově Kaprije v zátoce Mala Nozdra.
Ráno jsem se vzbudil do nádherného slunečného dne a ihned vyplul. Foukalo S a opět jen 2-3 Bft, a tak jsem si drobně pomáhal motorem, abych posílil zdánlivý vítr. Hlavní plachta opět nešla ven a její vytažení si znovu vyžádalo hodinu práce s vařečkou á la Babica. Včerejší pečlivá svinovací procedura tedy nebyla nic platná. Cestou jsem se potkal s delfíny a přibylo také dalších plachetnic. Bylo vidět, že Jadran začíná pomalu ožívat.
V zátoce již byli u bóje vyvázáni přátelé se svou Océanis 411 „Spurwing“ a za nedlouho připlul kamarád Pavel se svou krásnou Alaskou 45.
Ve známé konobě U Matea, která je přímo v zátoce bylo zavřeno, a bohužel i její pár metrů vzdálený konkurent říkal, že otevírá až za měsíc. Mimo sezonu je tu skutečně mrtvo. Co ale s večeří? Vařit se nám nechtělo, a tak nezbývalo než překonat kopec a sejít do městečka Kaprije a hledat štěstí tam.
Otevřeno bylo pouze v restauraci Kod Kate, která byla od nábřeží trošku z ruky. První dojem nebyl nejlepší a někteří z nás se už ve dveřích otáčeli k odchodu. Nakonec se z toho ale vyklubal náš nejlepší gurmánský zážitek za poslední rok a majitelka Kata si na vždy získala naše srdce.
Návrat do Splitu byl nádherný sailing v příjemných 4-5 Bft stabilního S větru. V závěru se již opět začalo kazit počasí a v maríně jsem se vyvazoval při 24knts bory.
Ještě před odjezdem domů jsem se Goranovi zmínil o problému s hlavní plachtou. Rozzářily se mu oči a s těžko skrývaným potěšením z další „bad news“ mě informoval, že to asi bude „břichem“ na plachtě a že musím co nejdříve koupit plachtu novou (cca 200.000,- Kč), jinak se mi může stát, že se mi nepodaří plachtu včas svinout. Nějak se mi to nezdá, uvidíme.
-Skipper
V maríně již byl v porovnání s ospalými zimními měsíci čilý ruch. Lodě se připravovaly na sezonu a do toho sekundovala výstavba posílení vlnolamů, které na podzim poničil silný vítr Lebič.
„Hi Petr,“ přivítal se se mnou manažer maríny, „pošlu ti mailem smlouvu na stání pro Tea na příští rok, platnou už od příštího měsíce. Bad news, museli jsme zdražit o 10%,“ a ukázal mi novou tabulku s cenami za roční stání, s prstem na sloupečku „13 metrů“. Při pohledu na ta hausnumera bych se zapřísahal, že se Tea přes zimu scvrkla jen na 9 metrů. Nebylo by mi to ale nic platné. V každém případě jsem zřejmě v nejdražší chorvatské maríně – na druhou stranu je mi tam skutečně dobře, mám tam dobré zázemí a měnit nebudu. Při stescích mých kamarádů na anonymní prostředí jiných marín, kde je těžké dovolat se servisu, jsem rád, že jsem, kde jsem.
Když už jsme u těch „špatných zpráv“, tak samozřejmě u jedné nikdy nezůstane. Tady si pro lepší srozumitelnost dovolím malou odbočku. Název tohoto článku, i celé sekce časopisu, je Log book, tedy dlouhodobé zkušenosti majitelů s jejich loděmi. Záměrně se proto nerozepisuji o krásách jachtingu, ale zaměřuji se na popis přízemních starostí spojených s vlastnictvím námořní jachty. Ty si člověk v plné míře uvědomí teprve, až když si loď pořídí. Pak už ale bývá většinou pozdě, a pokud dotyčný nemá „srdce jachtaře“, pak se celá původně vysněná jachta změní v nepřítele, proti kterému jsou i hollywoodské exmanželky se svými rozvodovými právníky vyslovení andílci. Svědčí o tom rubriky „prodám loď“, kde vždy najdeme neuvěřitelné množství inzerátů, oznamující prodej sotva jednu sezonu používaných lodí s najetými 30ti motohodinami a značkou SPĚCHÁ. Kupodivu se to týká zejména motoráků. Možná proto, že až nebezpečně připomínají auto nebo vilu.
Skutečným problémem není loď koupit, ale být schopen financovat její dlouhodobý provoz, a to se s vlastnictvím např. luxusního auta, vily nebo jiné „hračky“ nedá vůbec srovnat. Co naplat, jachting je nejdražší koníček z možných. Nechci o tom teď polemizovat, zcela určitě jsem právě pobouřil řadu snílků - vím už své. Jak ale říká můj guru Jirka Zindulka, jachting vyjde nejlevněji, když loď nestojí v přístavu a bydlíte na ní.
Přes všechny „bad news“ musím ale říct, že jsem ještě ani na sekundu nezalitoval a Tea mám rád, i když mi frekvence jejích „bad news“ někdy nedá spát.
Takže k těm dalším špatným zprávám – při jugu minulý týden (45kn v maríně) mi praskly dva fendry (drobnost), loď naštěstí poškozena nebyla (to by už nebyla drobnost). Dále pak Goran při přípravě instalace příďového propeleru zjistil, že stávající kabel, který chtěl použít, není vhodný a musí se koupit nový (cca 300 euro za pár metrů kabelu!?!), a hlavně v příďovém prostoru není pro motor propeleru dostatek místa. Překáží nádrž na vodu. Mám dvě možnosti, buď nádrž změnit za menší – to nepřipadá v úvahu – nebo celou konstrukci nádrže posunout o 10cm (cca 500 euro). No, ještě uvidíme.
Po obědě jsem vyplul směr Hvar, bylo bezvětří, foukalo až za Splitskými vraty, a jen slabých 2-3 Bft. Vůbec mi ale nešla vytáhnout hlavní plachta, která se neustále zasekávala v první třetině stěžně a blokovala tak výstup. Zkusil jsem všechny triky, které znám (snížit ráhno, vypnout výtah apod.), a nic. Nakonec jsem ji vytáhnul až po hodině boje, a to za pomoci sharp sophisticated nástroje – kuchyňské vařečky. Řekl jsem si, že jsem možná posledně plachtu špatně navinul, a proto jsem si na Hvaru dal při svinování skutečně záležet.
Na moři jsem potkal už řadu plachetnic, ale v noci v zátoce jsem byl opět jediná loď. Bylo mi smutno, a tak jsem zkusmo poslal SMS pár přátelům, zda nejsou na lodi. Odpověděli okamžitě a na další den jsme si smluvili setkání tří lodí na ostrově Kaprije v zátoce Mala Nozdra.
Ráno jsem se vzbudil do nádherného slunečného dne a ihned vyplul. Foukalo S a opět jen 2-3 Bft, a tak jsem si drobně pomáhal motorem, abych posílil zdánlivý vítr. Hlavní plachta opět nešla ven a její vytažení si znovu vyžádalo hodinu práce s vařečkou á la Babica. Včerejší pečlivá svinovací procedura tedy nebyla nic platná. Cestou jsem se potkal s delfíny a přibylo také dalších plachetnic. Bylo vidět, že Jadran začíná pomalu ožívat.
V zátoce již byli u bóje vyvázáni přátelé se svou Océanis 411 „Spurwing“ a za nedlouho připlul kamarád Pavel se svou krásnou Alaskou 45.
Ve známé konobě U Matea, která je přímo v zátoce bylo zavřeno, a bohužel i její pár metrů vzdálený konkurent říkal, že otevírá až za měsíc. Mimo sezonu je tu skutečně mrtvo. Co ale s večeří? Vařit se nám nechtělo, a tak nezbývalo než překonat kopec a sejít do městečka Kaprije a hledat štěstí tam.
Otevřeno bylo pouze v restauraci Kod Kate, která byla od nábřeží trošku z ruky. První dojem nebyl nejlepší a někteří z nás se už ve dveřích otáčeli k odchodu. Nakonec se z toho ale vyklubal náš nejlepší gurmánský zážitek za poslední rok a majitelka Kata si na vždy získala naše srdce.
Návrat do Splitu byl nádherný sailing v příjemných 4-5 Bft stabilního S větru. V závěru se již opět začalo kazit počasí a v maríně jsem se vyvazoval při 24knts bory.
Ještě před odjezdem domů jsem se Goranovi zmínil o problému s hlavní plachtou. Rozzářily se mu oči a s těžko skrývaným potěšením z další „bad news“ mě informoval, že to asi bude „břichem“ na plachtě a že musím co nejdříve koupit plachtu novou (cca 200.000,- Kč), jinak se mi může stát, že se mi nepodaří plachtu včas svinout. Nějak se mi to nezdá, uvidíme.
-Skipper
RSS Feed
