O Velikonocích již není žádných pochyb, že sezóna na Jadranu začala. Nám se ale pomalu začíná stýskat po klidu a pohodě zimních zátok bez všudypřítomných výběrčích a bezohledných „turistů“.

Na loď si v první řadě jezdím odpočinout od pražského stresu, zejména v létě to však ve většině jadranských zátok vypadá hůř než na Václaváku. Není to ani tak dáno množstvím lodí, jako spíše bezohledností jejich posádek, které si tichou zátoku pletou s „chlastacím“ lunaparkem a diskotékou pod otevřeným nebem. Taková posádka je ostudou každého skippera. Nejraději bych proto přes léto s Tea odplul někam pryč, mimo toto šílenství, ale pracovní vytížení mi to asi nedovolí.

Když už jsme u tohoto moralizačního tématu, tak ještě jeden slibuji, že poslední postřeh. Na Sv. Klimentu s námi o Velikonocích kotvily celkem čtyři plachetnice – všichni na kotvách. Najednou se odkudsi vyřítili dva pánové na silných vodních skútrech a mezi našimi plachetnicemi téměř minutu zuřivě kroužili. Nemusím asi říkat, co to udělalo s našimi loděmi, a hlavně jaký vztah jsme v tu chvíli všichni získali k vodním skútrům. Teď už se vůbec nedivím, že české vodní plochy jsou pro skútry většinou uzavřené a doufám, že to tak i zůstane.

Před měsícem jsem ze Splitu odjížděl s tím, že musím koupit novou hlavní plachtu (viz YR 06/2011). Stávající „hlavaska“ šla jen obtížně vysunout a Goran usoudil, že to bude „břichem“, které se na plachtě vytvořilo.

Představa tohoto dalšího mimořádného výdaje ve výši cca 200.000,- Kč mě moc nepotěšila a hlavně mi to celé nedávalo smysl, protože plachta je poměrně nová, každý rok řádně servisovaná sailmakerem a dosud jsem na ní žádné známky vyššího opotřebení nepozoroval. Nakonec se ukázalo, že plachta je v pořádku. Problém byl v nevhodném lanu, které bylo o pár milimetrů silnější a navíc po dvou letech vlivem povětrnostních podmínek nabralo další milimetry na tloušťce. Lano tak blokovalo rolovací mechanizmus ve stěžni a plachta se postupně úplně zasekla. S novým lanem jde plachta ven jako po másle a je radost, když nabere vítr.

Nedávno jsem na českém jachtařském portálu jachting.info zaznamenal diskuzi o čtečkách elektronických knih Kindle od internetového giganta Amazon.com. Elektronické knihy jsou pro jachtaře nedocenitelným pomocníkem, díky kterému můžeme mít veškerou potřebnou literaturu stále při ruce a nemusíme při tom po taškách tahat kila knih. Z diskuze však k mému překvapení vyplynulo, že součástí této čtečky v ceně cca 180USD je také neomezené připojení na internet ve100 státech světa včetně, ČR a Chorvatska. Toto připojení je bez dalších poplatků, a tedy zdarma. Jachtaři v diskuzi potvrzovali, že to skutečně funguje a že přes Kindl na moři sledují předpověď počasí a dokonce posílají maily.

Vzhledem k tomu, že na jachtě svůj notebook velmi nerad zapínám – silně mi připomíná práci – by toto bylo skvělé řešení a za pokus mi to stojí. Nyní mohu potvrdit, že to opravdu funguje! Digitální inkoust čtečky elektronických knih sice není po grafické stránce nijak zázračný, je však příjemný na čtení i na slunci a jeho baterie vydrží až 14 dnů. Co víc si přát? Nikdo asi neví, jak dlouho bude Amazon toto bezplatné připojení provozovat, já mám ale pocit, že se mi má investice do čtečky Kindle vrátila už nyní. Svůj notebook a chorvatský internet si tak díky Kindle mohu šetřit pro chvíle, kdy musím na lodi skutečně pracovat a být ve spojení se svým pražským týmem a zákazníky.

Počasí se nám během Velikonoc vyvedlo a dokonce místy i krásně zafoukalo. Vyrazili jsme proto na Korčulu a okolní ostrůvky. Po našem nejlepším zimním příteli – lodním topení Webasto – jsme už ani nevzdychli.

Po návratu do Splitu jsem ještě s Goranem doladil pár detailů ohledně ročního servisu Tea, který stále ještě nemáme za sebou. Zdrželi jsme se s přípravou instalace příďového propeleru, tak snad už příští měsíc. Tea by však už co nejdříve potřebovala vyčistit trup pod čárou ponoru od biologických nánosů a nanést nový antifouling. Ještě že s ní celý rok alespoň jednou měsíčně vyplujeme - pokud by jachta přes zimu jen stála v přístavu, tak by nánosy byly mnohem větší.

K seznamu úkolů pro Gorana přibyla ještě oprava bortlajsny, která praskla v místě předního vazáku. Tato prasklina byla v bortlasjně již při koupi lodě a postupem času se díra zvětšovala. Goran vymění celý kus teakového dřeva bortlajsny za nový a zpevní okolí předního vazáku (200 Euro). Na lodi je pořád co opravovat.

-Skipper 

Odjet zítra na loď, nebo neodjet? To je otázka! Slunné počasí na Jadranu a nečekaná skulina v povinnostech březnového diáře byly příliš lákavou kombinací na to, aby šlo odolat. Jenže kde na poslední chvíli sehnat posádku? Nakonec jsem přece jen odjel, a to sám, vstříc námořní „one-man show“.

Lodní teploměr ve Splitu ukazoval 31°C na slunci a jen podle chladného větru člověk poznal, že do léta je ještě daleko. Každopádně jsem se na sluníčku pěkně spálil.

V maríně již byl v porovnání s ospalými zimními měsíci čilý ruch. Lodě se připravovaly na sezonu a do toho sekundovala výstavba posílení vlnolamů, které na podzim poničil silný vítr Lebič.

„Hi Petr,“ přivítal se se mnou manažer maríny, „pošlu ti mailem smlouvu na stání pro Tea na příští rok, platnou už od příštího měsíce. Bad news, museli jsme zdražit o 10%,“ a ukázal mi novou tabulku s cenami za roční stání, s prstem na sloupečku „13 metrů“. Při pohledu na ta hausnumera bych se zapřísahal, že se Tea přes zimu scvrkla jen na 9 metrů. Nebylo by mi to ale nic platné. V každém případě jsem zřejmě v nejdražší chorvatské maríně – na druhou stranu je mi tam skutečně dobře, mám tam dobré zázemí a měnit nebudu. Při stescích mých kamarádů na anonymní prostředí jiných marín, kde je těžké dovolat se servisu, jsem rád, že jsem, kde jsem.

Když už jsme u těch „špatných zpráv“, tak samozřejmě u jedné nikdy nezůstane. Tady si pro lepší srozumitelnost dovolím malou odbočku. Název tohoto článku, i celé sekce časopisu, je Log book, tedy dlouhodobé zkušenosti majitelů s jejich loděmi. Záměrně se proto nerozepisuji o krásách jachtingu, ale zaměřuji se na popis přízemních starostí spojených s vlastnictvím námořní jachty. Ty si člověk v plné míře uvědomí teprve, až když si loď pořídí. Pak už ale bývá většinou pozdě, a pokud dotyčný nemá „srdce jachtaře“, pak se celá původně vysněná jachta změní v nepřítele, proti kterému jsou i hollywoodské exmanželky se svými rozvodovými právníky vyslovení andílci. Svědčí o tom rubriky „prodám loď“, kde vždy najdeme neuvěřitelné množství inzerátů, oznamující prodej sotva jednu sezonu používaných lodí s najetými 30ti motohodinami a značkou SPĚCHÁ. Kupodivu se to týká zejména motoráků. Možná proto, že až nebezpečně připomínají auto nebo vilu.

Skutečným problémem není loď koupit, ale být schopen financovat její dlouhodobý provoz, a to se s vlastnictvím např. luxusního auta, vily nebo jiné „hračky“ nedá vůbec srovnat. Co naplat, jachting je nejdražší koníček z možných. Nechci o tom teď polemizovat, zcela určitě jsem právě pobouřil řadu snílků - vím už své. Jak ale říká můj guru Jirka Zindulka, jachting vyjde nejlevněji, když loď nestojí v přístavu a bydlíte na ní.

Přes všechny „bad news“ musím ale říct, že jsem ještě ani na sekundu nezalitoval a Tea mám rád, i když mi frekvence jejích „bad news“ někdy nedá spát.

Takže k těm dalším špatným zprávám – při jugu minulý týden (45kn v maríně) mi praskly dva fendry (drobnost), loď naštěstí poškozena nebyla (to by už nebyla drobnost). Dále pak Goran při přípravě instalace příďového propeleru zjistil, že stávající kabel, který chtěl použít, není vhodný a musí se koupit nový (cca 300 euro za pár metrů kabelu!?!), a hlavně v příďovém prostoru není pro motor propeleru dostatek místa. Překáží nádrž na vodu. Mám dvě možnosti, buď nádrž změnit za menší – to nepřipadá v úvahu – nebo celou konstrukci nádrže posunout o 10cm (cca 500 euro). No, ještě uvidíme.

Po obědě jsem vyplul směr Hvar, bylo bezvětří, foukalo až za Splitskými vraty, a jen slabých 2-3 Bft. Vůbec mi ale nešla vytáhnout hlavní plachta, která se neustále zasekávala v první třetině stěžně a blokovala tak výstup. Zkusil jsem všechny triky, které znám (snížit ráhno, vypnout výtah apod.), a nic. Nakonec jsem ji vytáhnul až po hodině boje, a to za pomoci sharp sophisticated nástroje – kuchyňské vařečky. Řekl jsem si, že jsem možná posledně plachtu špatně navinul, a proto jsem si na Hvaru dal při svinování skutečně záležet.

Na moři jsem potkal už řadu plachetnic, ale v noci v zátoce jsem byl opět jediná loď. Bylo mi smutno, a tak jsem zkusmo poslal SMS pár přátelům, zda nejsou na lodi. Odpověděli okamžitě a na další den jsme si smluvili setkání tří lodí na ostrově Kaprije v zátoce Mala Nozdra.

Ráno jsem se vzbudil do nádherného slunečného dne a ihned vyplul. Foukalo S a opět jen 2-3 Bft, a tak jsem si drobně pomáhal motorem, abych posílil zdánlivý vítr. Hlavní plachta opět nešla ven a její vytažení si znovu vyžádalo hodinu práce s vařečkou á la Babica. Včerejší pečlivá svinovací procedura tedy nebyla nic platná. Cestou jsem se potkal s delfíny a přibylo také dalších plachetnic. Bylo vidět, že Jadran začíná pomalu ožívat.

V zátoce již byli u bóje vyvázáni přátelé se svou Océanis 411 „Spurwing“ a za nedlouho připlul kamarád Pavel se svou krásnou Alaskou 45.

Ve známé konobě U Matea, která je přímo v zátoce bylo zavřeno, a bohužel i její pár metrů vzdálený konkurent říkal, že otevírá až za měsíc. Mimo sezonu je tu skutečně mrtvo. Co ale s večeří? Vařit se nám nechtělo, a tak nezbývalo než překonat kopec a sejít do městečka Kaprije a hledat štěstí tam.

Otevřeno bylo pouze v restauraci Kod Kate, která byla od nábřeží trošku z ruky.  První dojem nebyl nejlepší a někteří z nás se už ve dveřích otáčeli k odchodu. Nakonec se z toho ale vyklubal náš nejlepší gurmánský zážitek za poslední rok a majitelka Kata si na vždy získala naše srdce.

Návrat do Splitu byl nádherný sailing v příjemných 4-5 Bft stabilního S větru. V závěru se již opět začalo kazit počasí a v maríně jsem se vyvazoval při 24knts bory.

Ještě před odjezdem domů jsem se Goranovi zmínil o problému s hlavní plachtou. Rozzářily se mu oči a s těžko skrývaným potěšením z další „bad news“ mě informoval, že to asi bude „břichem“ na plachtě a že musím co nejdříve koupit plachtu novou (cca 200.000,- Kč), jinak se mi může stát, že se mi nepodaří plachtu včas svinout. Nějak se mi to nezdá, uvidíme.

-Skipper

V Česku uhodily únorové mrazy a mínus 8C doma jsme se rozhodli vyměnit za plus 5C na zimním Jadranu - rozdíl +13C z počátku vypadal jako dobrý deal :-)

Vyrazili jsme ve středu v poledne, měli jsme dobrý čas a cesta krásně ubíhala na prázdných a čistých dálnicích. Už jsme se viděli „doma“ na lodi. Těsně před tunelem Sv. Rok nás ale nemile překvapilo, že je tunel z obou stran uzavřený. Objížďka nás tak svedla na starou krkolomnou cestu nad srázy à la James Bond, kde jsme překonali převýšení od 760m k 5m nad mořem a zase zpátky na 400m.

Objížďka nás zpět na dálnici vrátila až kus za Zadarem a sentimentálně nám tak dala zavzpomínat na staré časy, kdy tato dálnice se svými nedocenitelnými tunely ještě nebyla a kdy se celá Evropa ve svých trabantech a vařících stodvacítkách stěhovala po stejné okrsce na dovolenou do „Jugošky“. Ocenili jsme při tom hrdinství tehdejších řidičů a přiznali si, že my takoví hrdinové nejsme a tuto starou cestu jsme třikrát prokleli.

Při stavbě dálnice se architekti rozhodli postavit nový most ani ne půl kilometru od mostu starého. Jak je ale vidět, těch cca 500m dělá při silné buře velký rozdíl a původní stavitelé tak věděli, proč stavěli tam, kde stavěli. Nyní tak musí být dálnice při silném větru uzavřená. Toto dobrodružství nás stálo 3 hodiny času, několik desítek litrů nafty navíc a ušetřili jsme při tom cca 2 eura za nepoužitý úsek dálnice – přehodnocuji svůj postoj k „předraženým“ chorvatským dálnicím, jejichž cena mi teď už přijde dobrá.

Do Splitu jsme přijeli lehce po půlnoci a ihned pochopili, že teplotní rozdíl +13C je jen iluze a zase tak dobrý deal to nebude.

Loď byla pro nás krásně připravená, očištěná, naplněný plyn v láhvích a dopuštěná voda v tancích. Goran se snažil. Celou noc se pak venku čerti ženili a Tea na svých vyvazovacích lanech létala jako býk na rodeu.

Druhý den dopoledne jsem měl schůzku s Goranem - finalizovali jsme mou objednávku na příďový propeler a Goran mi při tom rozmluvil koupi dálkového ovládání (taková klíčenka na krk). Myslí, že je to zbytečné a říká, že to pak v případě potřeby můžeme kdykoliv doinstalovat. Místo toho navrhuje instalaci dálkového ovládání kotvy do kokpitu. Stejně bude muset natáhnout napříč lodě kabel ovládání propeleru a jeden kabel navíc pro kotvu se už na pracnosti neprojeví.

Dálkové ovládání kotvy mi přišlo jako dobrý nápad, protože když jsem na lodi sám a kotvím, tak se naběhám, a Tea mi mezi tím spluje jinam, než jsem chtěl. Uznávám, že s příďovým propelerem a dálkovým ovládáním může být kotvení příjemnější. Při odkotvování mi však moc nepomůže, protože stejně musím odebírat řetěz, který se nevhodně kupí a dokáže pak zablokovat vrátek - to ale není až takový problém.

Ke kotvě mám připojenou malou bójku, která mně a jiným lodím ukazuje polohu kotvy a tím i přibližnou polohu řetězu. Určitě nechcete, aby vám váš kotevní řetěz někdo překřížil svou kotvou. V přeplněných letních zátokách je to pak další důvod ke zbytečné migréně, kotevní bójka je dobrou prevencí.

Musím vyřešit, jak s dálkovým ovládáním kotvy vypustit také bójku, ale hlavně bych zde chtěl apelovat na všechny novopečené skippery, že ne každá bójka v zátoce je vyvazovací. Může se totiž právě jednat o bójku kotevní, která je jen tenkým provázkem spojena s kotvou a ne těžkým betonovým blokem. Nevěřili byste, kolik nájezdníků s háčky, lačnými po bezpečném vyvázání, musím v létě každý den od své kotvy odhánět.

Pro příďový propeler jsem počítal také s instalací další baterie. V tuto chvíli jsem ale údajně na maximu počtu baterií, které je můj alternátor schopný rozumně dobít. Goran proto navrhuje, že příďový propeler napojíme na stávající startovací baterii 110Ah, jejíž výkon pro to plně postačuje.

Vzhledem k tomu, že příďový propeler vyžaduje zapnutý motor, není třeba se obávat vyšťavení této baterie (no, nevím). Na startovací baterii napojíme také kotevní vrátek, který je v tuto chvíli napojen na servisní baterie a zbytečně je vybíjí. Myslíte, že je to dobrý nápad?

Stávající dobíječku na 20A přepojíme tak, že bude dobíjet jen startovací baterii a pro servisní baterii pořídím novou dobíječku na 40A (cca 600euro). Je to i s ohledem na plánovanou životnost stávající 20A dobíječky a navíc dobiji servisní baterie 2x rychleji než nyní a to se mi líbí.

Za úvahu také stojí vestavěný naftový generátor – na výstavě v Tullnu jsem si ověřil, že jsou již docela tiché (54db). Zatím se však tomu bráním, sám nemám rád,  když v klidné letní zátoce nějaký pan „ohleduplný“ pěkně v podvečer vytáhne svou „hondu“, položí ji na záď (či příď dle typu své lodě) a na několik hodin pak svou "sbíječkou" znechutí všem ostatním do té doby tak poklidnou zátoku. To už jsem mohl zůstat v Praze. 

Zvažuji také solární panely. Uvažuji proto o konstrukci na záď, kam dám jak panely, tak v budoucnu i radar, výtah pro outboard a třeba i větrnou elektrárnu. Bohužel tyto nástavby nebývají zrovna designové perly, na druhou stranu pokud z Tea chci postupně udělat soběstačnou offshore jachtu, tak jinou možnost stejně nemám.

Dále jsme s Goranem znovu probrali přípravu na další sezónu, kdy loď vyzvedneme na břeh. Jediné co si z toho pamatuji je, že to bude hodně hodin práce (nestíhal jsem počítat), že je vše důležité a udělat se musí a .. mimochodem, že od tohoto roku zvyšuje svou sazbu za hodinu. No jasně :-(

Novinka, jedna ze sousedních lodí, Aicon 56,  se natrvalo přesunula do Řecka a tím v naší maríně Zenta uvolnila jedno místo pro loď nad 50ft. Třeba Vám tato informace přijde vhod a čeština na molu bude znít častěji.

Počasí se na pár dní umoudřilo s Jugem od 4 do 6 Bft. Ideál. Ke Splitským vratům se vyvalily desítky Optimistů na svůj trénink a my jsme vypluli směr Dubrovník.

Příští měsíc se opět vrátíme, a pokud se podaří sestavit posádku a bude vhodné počasí, tak uskutečníme přeplavbu do Itálie.

-Skipper

V lednu jsem se na Tea bohužel nedostal, ale pokud loď vlastníte a máte ji rádi, tak Vás dokáže dohnat a pořádně zaměstnat i na dálku.

S novým rokem přišel i katalog mého oblíbeného on-line shopu a s ním se o své slovo přihlásily také úvahy, co nového pro Tea pořídit na nadcházející sezónu. Rozhodování to není jednoduché, protože člověk by chtěl nejraději všechno, ale každá investice by měla mít také svou logiku.

Rád bych Tea postupně dovybavil v soběstačnou offshore jachtu a jednou se vydal na plavbu kolem světa. Tato časově náročná vize je však zatím hodně daleko a s ní i nutnost investovat do zařízení, která by sice dnes bylo hezké mít, ale skutečně zapotřebí ještě nejsou. Každé technické zařízení má navíc svou morální, ale i fyzickou životnost a u lodí to platí dvojnásob. Navíc co když je můj sen plavby kolem světa ještě tak daleko v budoucnosti, že v té době již třeba budu mít jinou loď? Bude pak Tea se všemi svými vylepšeními ještě prodejná? Cenu lodí určuje trh a ten může mít o hodnotě mých investic do „pozlacených vinšen“ odlišnou představu. Chce to rozvahu a obezřetnost.

V tuto chvíli řeším pořízení příďového propeleru Vetus 750N. Balancuji nad tím, zda to je nebo není zbytečné, a navíc představa „vrtání díry do trupu“ mě dost znervózňuje. Tea je krásně ovladatelná i bez něj. Na druhou stranu jsem často na lodi sám nebo s rekreační posádkou, od které mnoho pomoci čekat nemůžu. Dokážu si proto představit, že by to s příďovým propelerem mohlo být při bočních poryvech mezi těsnými mooringy příjemnější.

Goran mi již instalaci příďového propeleru nacenil a musím říct, že za tu pálku bych raději viděl radar, nový ploter, AIS a reproduktor na stěžeň hezky svedený až k mikrofonu v kokpitu.

K čemu reproduktor s mikrofonem? Jednak každá loď nad 12 metrů délky by měla být vybavena zvukovým signalizačním zařízením. Za druhé, už jsem se jednou s Tea ve dvě hodiny ráno účastnil záchranné operace, kdy bylo zapotřebí posádce zachraňované lodi předat instrukce, a VHF se při tom ukázala jako problematická. Za třetí, strašně rád bych občas v zátoce do mikrofonu zařval „RUHE!“. Obzvláště červenec a srpen jsou měsíce, kdy se lidé neumí v zátokách chovat a takový směrový reproduktor s mikrofonem a zesilovačem bych považoval za velmi užitečný.

Pro instalaci příďového propeleru musí být loď vytažena z vody a tato příležitost je vždy jen jednou za rok při ročním servisu a antifoulingu. Cca 600 Euro za jeřáb pak člověka donutí k zamyšlení, že se vlastně obojí vyplatí spojit. Mám teď tedy jedinou příležitost a může se stát, že když ji nevyužiji, tak toho budu celou sezonu litovat, a to bych skutečně nerad.

Radar a ostatní gadgets pak mohu na rozdíl od propeleru instalovat kdykoliv v průběhu sezony, uznám-li to za vhodné. To však taky nebude jednoduché, protože to bude vyžadovat instalaci do stěžně a paluby. Goran říká „moc práce“ a když Goran říká „moc práce“, tak si můžete být jisti, že ji méně nebude. Tady se krásně ukazuje, jak je výhodné pořídit loď již v plné výbavě.

Příležitosti pravidelného ročního servisu na suchu chci využít ještě k instalaci kotouče na řezání lan. Tato věcička stojí pár euro a myslím, že se vyplatí. Pravověrní hardcore jachtaři možná kroutí hlavou a říkají si něco o nesmyslech pro slečinky – já si zase říkám, že moře kromě radosti umí přinést také spoustu starostí a bolení hlavy a proč se některé ze zdrojů těchto problémů nepokusit eliminovat předem a pak být v klidu?

Už jsem viděl, jak nádherná Bénéteau 50 skončila při vyplouvání z maríny na vlnolamech poté, co si na svůj propeler namotala rybářskou síť, která byla (snad nedopatřením?) přímo před vjezdem do maríny.

Další oblast, která se hlásí o svou pozornost, je energie na lodi. Pro mé stávající plavby je 390Ah servisních baterií zatím dostačující, ale s dalšími přístroji bude růst také spotřeba a soběstačná offshore jachta by již měla mít energii řešenou systémověji alternativními zdroji, jako jsou solární panely a větrná elektrárna. V prvním kroku zkusím alespoň optimalizovat žárovky za úspornější LED a to jak interiérová, tak poziční a kotevní světla.

Goran již začal pro Tea připravovat roční servis – vyčištění plachet a jejich kontrola sailmakerem a zejména zajištění místa a termínu jeřábu. Minulý rok jsme zaváhali a jeřáb sháněli po známostech na poslední chvíli – moje vina.

V Chorvatsku musí mít marína licenci na to, aby mohla obsluhovat lodě pod cizí vlajkou. Dokonce chodí kontroly a jsou pak z toho velké, ale opravdu velké problémy. Pokud řešíte jeřáb na poslední chvíli, pak mohou být pořadníky pěkně dlouhé a cena na nich tučná.

No a nakonec to nejdůležitější, přítelkyně po silvestru odvezla z lodě všechny záclonky, takže to vypadá, že na novou sezónu budeme mít nové a hezčí :-)

-Skipper

„Ahoj, doufám, že máš v pořádku Tea, teď jsme četli o požáru v Zentě“  zněla SMS od kamaráda, která mi druhý svátek vánoční bezelstně zapípala na mobilním telefonu. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. V mé maríně že hořelo?! Je Tea v pořádku?!

Díky on-line přístupu k bezpečnostním kamerám jsem si Tea mohl okamžitě vizuálně zkontroloval. Ještě nikdy ale počítač a potřebné připojení nenabíhalo ták strašně pomalu. Tea se naštěstí vzorně pohupovala na vlnkách a dle kamer byla naprosto v pořádku. Druhý den jsme se s přítelkyní po příjezdu do maríny dozvěděli, co se stalo.

Před Silvestrem je v Chorvatsku časté, že se lodě v marínách vykrádají a to jen proto, aby měla omladina „levné rachejtle“ na novoroční ohňostroj. Na vlastní oči jsem po několik sezón viděl rozbité kokpity lodí a záchranné ostrůvky, kdy jediná ztráta pár světlic v hodnotě 200 kuna byla vyvážena škodou za tisíce euro. To je také jeden z důvodů, proč s Tea rád na Silvestra vyplouvám na vzdálené ostrovy.

Předsilvestrovský ohňostroj s kradenými záchrannými světlicemi tak stál za požárem, při kterém v Zentě shořely tři motorové jachty. Jedna shořela zcela (nádherný cca 30ft Marco Polo) a dvě další jachty obdobné velikosti jsou na odpis. Mezera po odpluté lodi naštěstí zabránila dalšímu šíření ohně. Pikantní je, že dvě z těchto jachet neměly žádnou pojistku a u třetí lodě majitel před měsícem pojistku výrazně snížil. Hmm.

Jak takové neštěstí vypadá od začátku až do konce jsem si mohl u manažera maríny prohlédnout na záběrech z bezpečnostních kamer. Dva kluci na našem molu kolem šesté ráno vykradli jen o čtyři místa dál stojící Princess V54 a odnesli si z ní 3 světlice a jeden sáček chipsů. O kamerách, které je při tom celou dobu snímaly, nevěděli a bezstarostně si vykračovali ke spojovacímu molu. Se světlicemi neuměli pracovat a tak si při prvním odpálení málem ublížili, světlice skončila o pět metrů dál v moři. U druhé světlice se už poučili a poslali ji společně se třetí obloukem na druhou stranu maríny a v klidu odešli. Mají smůlu, kamery mají HD rozlišení a policie je již dopadla. Kolem 6:40 ráno to pak v maríně s cca 30 policisty vypadalo jako v seriálu „Kriminálka Split“.

Další štěstí jsme měli na počasí. Po měsíci bouřek se nad Jadranem usadila oblast vysokého tlaku, která vydržela až do Nového roku a přinesla nám tak pěkné slunečné počasí s teplotami přes den kolem 15C. Klasický zimní vítr  (stabilní N a NE) dle očekávání přinášel zimu z hor, ale bohužel jeho síla do pouhých 2 Bft nám nestála ani za vytažení plachet. Na rozdíl od konce listopadu jsme však potkali asi dva tucty dalších plachetnic s nám podobnými nadšenci.

Minulý měsíc byl na Jadranu skutečný disaster, dvakrát za sebou přišel divoký Lebič a pak vítr o síle 60kn z netypického směru, který v maríně způsobil další škody. V přístavním bazénu posouval a převracel mooringové bloky a několik lodí drobně poškodil. Můj Goran naštěstí nelenil a Tea ochránil. Je dobré ho mít.

Z původního velkého plánu plavby do Dubrovníku zbyl Marinkovac na Sv. Klementu, protože druhý den jsme se měli potkat v Palmižaně se svými přáteli z další české Océanis 411.

V Marinkovaci na boji nám však asi ve 4 hodiny ráno začalo zlobit topení Webasto a zcela vypovědělo službu. Teplota uvnitř lodě téměř okamžitě klesla na 10C. Blikající kód navíc nešel rozklíčovat a příručka radila okamžitý zásah servisního technika. Pro tyto případy jsem kdysi za 275 Kuna pořídil malé „topítko“ SeaPower na 12V – vyhozené peníze, ledaže by hluk hřál. Kolem šesté ráno jsem se tedy rozhodl pro taktický návrat domů a nastartoval motor. Ze zoufalství jsem ještě naposledy topící jednotku s výrazem naprosté frustrace pořádně nakopnul. Stal se zázrak a závada zmizela!

No, o chvíli později jsem přišel na to, že se spíš než o zázrak jednalo o podpětí, vše totiž vyřešil právě nastartovaný motor. Před měsícem mi Goran instaloval další balík servisních baterií a zde byl zakopán pes. Jedna z nových baterií vysávala zbylé dvě a tak jsme velmi rychle přicházeli o energii. Rychlost vybití se navíc zvyšovala. Stačilo baterie přepojit, vadnou odstranit, znovu dobít motorem a opět bylo „světlo & teplo”.

Další den jsme se ve zcela prázdné ACI maríně Palmižana konečně setkali s našimi přáteli. Topení na jejich jachtě Spurwing naštěstí fungovalo dobře, trápila je ale nízká rychlost na motor. Na 2.000 otáčkách při plavbě z Rogoznice dosahovali po celou dobu jen poloviční rychlosti 2-3kn. Plavba v bezvětří jim tak zabrala téměř 10 hodin. Kapitán Marcel měl obavu, zda není problém s lodním šroubem a proto se jej pokoušel zkontrolovat. Při shodné teplotě vzduchu a vody pouhých 10C to však jen v tričku a plavkách bylo pod vodou o zdraví.

Pro podobné situace mám na lodi potápěčský neopren a tak jsme mohli ve studené vodě provést potřebnou kontrolu a očištění od vegetace, která, jak se potvrdilo, šroub brzdila. 

Nový rok jsme oslavili  v  zátoce Boboviště na Brači, zatímco posádka Spurwingu se vracela do Rogoznice. V zimě má Boboviště nepopsatelné kouzlo (psst, nikomu o tom ani muk!), které však mizí s příchodem sezóny.  Ráno na Nový rok jsme vypluli zpátky do Splitu. Před odjezdem domů jsem ještě pro jistotu umístil do každé kajuty nově zakoupené lapače vlhkosti, které pracují na principu hygroskopické vlastnosti solných krystalů a nepotřebují zdroj el. energie.

Na zimní Jadran bych se rád vrátil ještě před sezónou (únoru, březen) a uspořádal dvě sportovní plavby s přeplavbou do Itálie. Na crewlistu mi zbývá pár volných míst a potřebuji doplnit posádku, tak neváhejte a ozvěte se.

-Skipper

Podzim, to je téměř jeden velký státní svátek.  Nevím, co na takové množství volna říká česká ekonomika, ale pro nás je to o důvod víc odjet na jachtu. 

Listopad na jadranu je nádherný, ale pro Čechy je to taky taková malá lingvistická past. Pokud se s Chorvatem dohodnete na listopadovém termínu, tak se asi nesejdete. V chorvatštině „listopad“ znamená  říjen, zatímco listopadu se řekne „studeni“.  Obzvlášť matoucí je pak „studený listopad“.

V pátek 12. listopadu jsme tedy s přítelkyní vyrazili zpátky „domů“, do Splitu. Asi 50 km před marínou jsem začal mít neurčitý pocit, že mi něco chybí. Pocit s každým kilometrem nabíral na intenzitě a když jsem zaparkoval u lodě, bylo jasné, že jsem doma zapomněl tašku se všemi svými osobními věcmi. Naštěstí jsem nezapomněl klíče a to je vlastně vše, co potřebuji - Tea mám zařízenou jako další plnohodnotnou domácnost i s rezervním oblečením.

Pár dní před odjezdem z Prahy jsem na monitoru ve své kanceláři sledoval, jak ve Splitu řádí divoké počasí a jak se obsluha maríny snaží ochránit lodě. Díky dobrému vztahu s majiteli maríny mám totiž vzdálený přístup k bezpečnostním kamerám. Dvě kamery shodou okolností z různých úhlů zabírají moji Océanis a já tak mám takové malé „kukátko“ do Středomoří. To jsem ale ještě netušil, co uvidím po příjezdu na místo. Silný vítr Lebič a vlny poškodili vlnolamy před marínou a bez okamžitého zásahu pracovníků maríny by lodě přišly o své salingy. Noční můra každého majitele lodě. 

Představím Vám Gorana. Protože nejsem příliš technicky zdatný (snažím se), tak Gorana zaměstnávám, aby se mi pravidelně staral o loď. V případě potřeby technického zásahu to funguje asi takto: Do jedné ruky vložíte 100euro, do druhé ruky Gorana a pak obsah levé ruky přiložíte k pravé. Chvíli počkáte a pak celé zopakujete s dalšími 200euro. Ne, zcela vážně, Goran se vyplatí a nevím, co bych si bez něj počal. Split je přece jen na pravidelnou péči, kterou námořní loď vyžaduje, trochu z ruky.

Nyní byl Goranův úkol instalovat ke kuchyňskému dřezu nožní pumpu na slanou vodu, kterou mi při koupi lodě odnesl bývalý majitel, na stěžeň připevnit windex, přidat další servisní baterii (nyní mám 3x 130Ah a plánuji další pro zamýšlený příďový propeler) a do salonu namontovat lampičku na čtení. Hlavním Goranovým úkolem však bylo opravit těsnění luken, které při dešti protékají. Těsnící guma je již zteřelá a netěsní. Koupil jsem proto u Lewmaru nové těsnění pro 6 kritických luken. Cena za tu gumu byla téměř 7.000,- Kč (!) Za „obyčejnou“ gumu(?)

Goran úkoly splnil k mé spokojenosti, tedy až na ten poslední. Výměna těsnění vyžaduje rozebrání lukny, jenže za ty roky není zteřelá jen guma, ale také šrouby, které nelze odejmout. Goran proto bude muset všechny šrouby odvrtat, udělat nějaké drahé kouzlo a vše pak složit dohromady. Pracnost prý nedokáže odhadnout. No jo, no, těsnění je ale třeba, Goran již má mou důvěru a pro příště vím, že i těsnící guma vyžaduje pravidelnou péči.

Dále jsem byl upozorněn, že budu asi potřebovat novou nabíječku. Stávající je již na sklonku své životnosti a na množství baterií, které mám, je slabá.  Nyní mám 25A a prý budu potřebovat novou na 40A. K tomu jsem si vyslechl historku o nějaké chorvatské popové hvězdě, která kotví u dalšího mola a jejíž nabíječka před pár dny shořela. 

Ještě jedna věc: vždy před odjezdem si svůj outboard motor schovávám do místního skladu. Měl bych si prý pro něj pořídit stojan, protože poloha naležato mu neprospívá, teče a to má neblahý vliv na plastový kryt. Naštěstí mám ještě někde doma dřevěnou konstrukci z původního balení motoru, tak ji příště přivezu.

Konečně jsme připraveni k vyplutí a našim cílem je Korčula. Venku je krásné babí léto, 20C, slunečno, pár lidí se koupe a fouká mírný SE vítr.

Nakonec jsme místo na Korčule z lenivosti a díky brzkému stmívání skončili na bóji v zátoce Marinkovac na Sv. Klementu. Byli jsme tam jediná loď a bez výběrčího. Druhý den opět stejné „letní“ počasí, ale vítr již dosahoval 4-5 Bft, tak jsme po krátkém koupání vypluli na Korčulu do zátoky Gradine.

Při své říjnové plavbě jsem vyměnil lano rollfoku geny a zřejmě ne příliš šťastně. Lano bylo kratší, než by bylo třeba, a na konci chyběl uzel. Gena mi tak při vypuštění vymotala celé lano, které ze stoperu vyletělo až někam na příď a zasukovalo se pod rollfokem. Ano, já vím. Rozmotávání lana na přídi ve vlnách mi zabralo přes půl hodiny a potupně mě na zbytek plavby odvařilo.

Gradine byla opět zcela prázdná a velmi příjemná. Během plavby jsme potkávali jen rybáře, kteří teď mají žně. A také delfíny, co hladově pronásledují rybářské lodě. Jachtaři na dohled nebyli žádní.

Meteo hlásilo přechod fronty a tak jsme se další den svezli zpátky na bóji na Sv. Klement. Vítr se přes noc zvedal a ráno jsem zjistil, že mi v noci uletěl persenik od outboardu (cca 1.000,- Kč). Vlajku už po zkušenostech z vlajkové tyče na noc schovávám. Moře dává a moře bere.

Druhý den nás čekal návrat do maríny, prudce klesal tlak a nebe pod mrakem značícím příchod dynamické fronty. Vítr SE v poryvech 6-8 Bft. V maríně jsme se vyvazovali při 34kn předobočního větru a měli jsme tak ve dvou co dělat.

Asi nejlepší plavba letošní sezóny! Ještě teď jsme plní endorfinu.

Ráno nás pak po rituální očistě lodě čeká návrat „domů“ do Prahy, divoké jadranské počasí necháme za sebou. Vrátíme se sem až na vánoční svátky, kdy na palubě Tea strávíme další Silvestr. O tom ale příště.


-Skipper

Océanis 411 je pohodlný, stabilní a věřím že i odolný cruiser, který se loděnici Bénéteau skutečně povedl. Svědčí o tom více jak 1200 vyrobených kusů a množství ocenění, které si tato výrobní řada za dlouhých 7 let své produkce zasloužila. Hlavně je to ale už druhou sezónu ideální loď pro mne.

Rád bych s Tea do budoucna procestoval celé Středomoří a můj sen je plavba kolem světa. Dle získaných zkušeností se proto postupně snažím Tea dovybavit k obrazu svému a s vizí soběstačné offshore jachty, na kterou má (snad) parametry.

Na lodi se snažím být vždy alespoň jeden prodloužený víkend až týden v měsíci. Mám chorvatský internet (Simpa od T-Mobile) a nejvíc koncepční práce stejně odvedu spíše v kajutě na lodi než ve své pražské kanceláři. Celkem je Tea vytížená cca 4 měsíce v roce a to buď mými plavbami nebo jako pohodlný hausboat pro rodinu a přátele.

Océanis 411 je dostatečně prostorná loď ať již je to podpalubí tvořené 4 kajutami, salonem s kuchyňkou, 2 koupelnami, úložným prostorem nebo paluba s rozlehlým kokpitem. Nejčastěji vyplouváme jen ve dvou s mou přítelkyní, to pak máme z volných kajut každý svou šatnu, sklad a pracovnu. Avšak i při plavbách s početnější posádkou má každý svůj psychologický prostor a plavba je tak pro všechny příjemnější.

Oceaniska má veškeré ovládání svedeno do kokpitu a tak ji mohu ovládat sám a bez posádky. Občas by se mi ale v maríně při bočním větru a absenci posádky hodilo více rukou na palubě – vážně proto na příští sezonu uvažuji o příďovém propeleru s dálkovým ovládáním, který by jinak nebyl zapotřebí.

Výbava mé Oceanisky odpovídala zvyklostem průměru chorvatského charteru. Hned s koupí jsem se chtěl vrhnout do upgradů a prošpikovat loď svými „vylepšeními“. Tady mě naštěstí opět zkorigoval můj „guru“ Jirka Zindulka a poradil mi, abych s lodí nejprve strávil jednu sezónu a pak teprve uvidím, co a proč potřebuji.

Jirkovou radu jsem si vzal k srdci a první kolo investice  jsem rozdělil do 3 okruhů – bezpečnost, pohodlí a hašení průběžných „průserů“.

Tady musím říct, že koupí lodě skončila éra snění a nastala doba tvrdé reality. To, co mi dřív přišlo jako nehorázná a excentricky přemrštěná cena, je dnes naprosto normální provozní výdaj. Výraz „investice do lodě“ je asi hodně nadnesený – prostě investuji do své radosti a zdraví a tak je to třeba brát.

Nejdříve jsem se zaměřil na základní bezpečnostní výbavu lodě (pyrotechnika, vesty, hasící přístroje, ..), kterou mi, mimo jiné, prodávající Chorvat Ivo z lodě odnesl. Stávající hlavní kotvu Danforth jsem nahradil stejně těžkou 14kg Deltou (dnes bych volil 16kg), která mi přijde na jadranské dno vhodnější, a z původní jsem udělal kotvu záložní. Řetěz byl už notně zrezivělý, proto 50m nového řetězu a dalších 20m navázaného kotevního lana. Následovala výměna téměř všech lan a koupě nového dingy.

Nápady na vylepšení lodě jsou jako Jezinky se svými třemi prstíky. Když už pustíte jeden dovnitř, tak se neubráníte celé ruce. Takže když už nové dingy, tak i outboard motor pěkně v setu, perseniky apod. Po dlouhém zvažování jsem vybral dingy Selva T230Vib s nafukovacím kýlem, které jsem pár dní po objednávce chaoticky změnil na větší T270Vib a k tomu motor Selva Oyster o výkonu 6Hp.

Nové dingy je super, ale trochu jsem přestřelil. Motor je tak těžký (cca 30kg), že jsem kvůli němu musel vyztužit uchycení zábradlí (200 Euro) a instalovat lano výtahu (160 Euro). Pokud bych měl volit znovu, tak půjdu do malého a levného člunu s lehkým, byť méně výkonným motorem. Eh, tady jsem Jirku bohužel neposlechl.

Investice do zvýšení pohodlí znamenaly zejména instalace větráku a zásuvky na 12V do každé kajuty, nová obšívka roztřepaného kormidla, repase sprayhoodu a bimini, a zejména pak v říjnu nezávislé topení Webasto 5500, jehož instalace trvala ani ne den a díky kterému je loď pohodlná a obyvatelná celoročně. Mimochodem zima na Jadranu je nádherná, ale o tom někdy příště.

Dřevěnou lávku jsem kvůli své 70ti leté mamince, která si Tea oblíbila jako „letní chalupu“, vyměnil za pevnou skládací pasarelu se zábradlím – původní lávku mi pak druhý den někdo ukradl.

No a průběžných „průserů“ bylo v první sezóně skutečně hodně. Dokonce jsem si v té době kvůli tomu na další sezónu raději koupil asistenční službu SeaHelp. Odešla mi sonda sonaru, pumpa, alternátor a pak postupně všechny baterie (startovací a dvě servisní) atd.

Nechci to zakřiknout, ale zdá se, že během první sezóny se mi podařilo s lodí sžít, vychytat většinu skrytých problémů a další sezóna už byla klidná, pod kontrolou a vše poslouchalo. Žádná jiná loď není tak hýčkaná a opečovávaná jako Tea – to si ale o své lodi myslí každý majitel ;-)

Když jsem si sečetl své výdaje na loď (bez vyplutí – jen marína, chorvatské poplatky, pojištění, pravidelný servis a investice) za první rok, tak jsem cca na 20% kupní ceny lodě a zatím to vypadá, že i sezóna 2010 bude nákladově obdobná. 

-Skipper

Rozhodnutí koupit si vlastní loď ve mně dozrálo v sobotu, někdy kolem druhé hodiny odpoledne, na veletrhu Boat Brno 2008, a to u expozice značky Hanse. Ten den a tu hodinu jsem bytostně věděl, že čas nastal a nebylo o tom pochyb. 

V březnu se mým favoritem stal Beaufort 14, nádherný ketch z roku 1973 kotvící v Marseille.  Láska na první pohled a lákavá představa kotvení lodě v Provence, na kterou jsem chtěl nachytat svou frankofilní přítelkyni.  Beaufort byl nádherný, ale troska. Nejsem nikterak zručný a představu, že si loď opravím sám, mi přítelkyně důkladně rozmluvila.

V dubnu následovala poznávací víkendová cesta do Chorvatska a prohlídka několika lodí z Frankovy nabídky. Jednalo se zejména o 30tky (můj nastavený rozpočet), ale žádná nás nezaujala. Vše  působilo jako kompromis. Osudnou se nám stala náhoda, která nás přivedla k  francouzské Bénéteau Océanis 411 z roku 2002.  

Tato loď sice výrazně převýšila můj původně zamýšlený rozpočet, ale okamžitě nás okouzlila. Má přítelkyně spontánně začala zkoušet kormidlo a přístroje a z jejího pohledu mi bylo jasné, že tato loď je schválena. Bohužel si toho všimnul i prodávající Ivo a na mé pokusy smlouvat o ceně se jen usmíval. 

Tohle jsem si musel pořádně rozmyslet. Větší loď neznamená jen větší kupní cenu, ale také vyšší provozní náklady a starosti. Na druhou stranu jsem se na lodi díky její stojné výšce cítil skutečně pohodlně - a mé přítelkyni se tak líbila.  

V pondělí dopoledne na D1 někde u Jihlavy padlo finální rozhodnutí (co když propásnu sezónu?) a já zavolal chorvatského broakera, který mi Oceanisku nabídnul.

Chorvatský broaker byl pověřen mým broakerem Frankem z Mallorky, ale Oceaniska byla mimo seznam. Jsem tedy zákazníkem Chorvata nebo Franka? Vsadil jsem na Franka a trval na tom, že obchod chci dokončit s ním. A to se ukázalo jako velmi prozíravé.

Následoval standardní rituál předkupní kontroly lodě, kterou pro mě po vytažení na souš ve Splitu provedl Jirka Zindulka a na místě zařídil i test na osmózu.

Vše vypadalo dobře a já se tedy rozhodl koupi dokončit. V tu chvíli začaly problémy s chorvatským prodejcem Ivem, který ignoroval smluvní ujednání, choval se nepředvídatelně, přestal plnit svou část dohody  a začal požadovat další a další nepochopitelné poplatky. Tady jsem děkoval nebesům za Franka, který vše usměrnil k mé spokojenosti.

Součástí koupě bylo také místo v malé „rodinné“ maríně Zenta ve Splitu. Původně jsem Iva omylem považoval za vlivného člověka v marině a po negativních zkušenostech s ním jsem měl ze Zenty obavy. Ivo např. těsně před předáním lodě odmontoval a odnesl vše, co odmontovat a odnést šlo, byť to byl majetek lodě a tedy už mé vlastnictví. Hledal jsem proto jinou marínu, ale v květnu je to již v Chorvatsku pasé. 

Chorvat Ivo zmizel v propadlišti dějin a marína Zenta se nakonec ukázala jako výhra na celé čáře se skutečně rodinnou atmosférou, kde jsem strávil již dvě spokojené sezóny.

Má Oceaniska nese jméno Tea a i po dvou sezónách mohu říct, že mi po všech stránkách plně vyhovuje, nikdy jsem ani na chvíli nezalitoval a mám ji rád.

- Skipper