Chorvaté říkají, že v březnu musí na Jadranu proběhnout vždy tři silné a několik dní trvající bury o síle vichřice.

Údajně toto pravidlo dokonce vychází na pravidelné časové rozestupy, kdy první bura zpravidla udeří kolem 7. března, druhá kolem 17. a finále je kolem 27.3. Nás při našem březnovém příjezdu na Teu chytla hned ta první a stálo to za to.

Na loď jsem při tom vezl novou dvoumetrovou matraci do další kajuty a na střeše auta jsem si s ní připadal jako rogalo. Zejména pak při nechvalně známém objíždění tunelu Sv. Rok, který musel být opět pro silný vítr uzavřen.

Loď byla po téměř čtyřech měsících naší nepřítomnosti díky mému servicemanovi Goranovi ve výborném stavu. Největší obavu jsem měl z vlhkosti a zda nám na lodi něco nezplesnivělo. Naštěstí odvlhčovače odvlhčily, co měly, a vše tak bylo v pořádku. Jen nezávislé topení Webasto mělo první den nepravidelné výpadky, u kterých jsem nebyl schopen dohledat příčinu. Musím to nechat prohlédnout, což zároveň spojím s pravidelnou roční servisní kontrolou, které přirozeně na lodi podléhá i topení.

Náš knírač Timur se tentokrát nedomohl žádných vyšších božstev a své první cestě k moři se tak nevyhnul. Dlouhou cestu však zvládnul nečekaně skvěle a v podstatě ji celou prospal na zadním sedadle auta. Průjezd celnicí byl pro něj triviální a pouze stačilo ukázat jeho modrý cestovní pas, který je zároveň očkovacím průkazem.

Problém však nečekaně přišel z jiné strany.
„Što imaš na krovu?“
„Matrace za moju brodicu“
„Ukaž papire od brodice“
Oops... papíry od lodě jsem totiž posledně zapomněl na lodi a proclívat matrace se mi moc nechtělo, loď je stejně pod cizí vlajkou a v Chorvatsku jsme jen v tranzitu. Chtělo to prostě nějaký jiný, silný důkaz, že skutečně mám ve Splitu loď. V tu chvíli mě napadla jediná věc, vzal jsem klíče od Tey, ukázal je celníkovi a řekl „to jsou klíče od mojej brodice, mají přece malou bójku jako přívěsek, vidíš?“. Od té chvíle prostě nešlo celníka uklidnit, smál se, až při tom slzel. „Jeď!“, zavelel, a tak jsem raději jel. To bylo o fous. Vždy se vyplatí mít všechny papíry od lodě s sebou, a to včetně originálů od zaplacení viněty, borovičné taxy, pojištění, důkaz o koupi a zaplacení lodě a smlouvu s marínou.

Tím však trable s novou super matrací nekončily, při usazování do kajuty jsem musel ocenit precizní práci pánů čalouníků s přesně vyměřenými tvary a zaobleními stěn kajuty, celé to však mělo jeden háček – bylo to ušité vzhůru nohama. Příjemná vrstva paměťové pěny byla vespod, zatímco vrchní strana matrace obsahovala všitou hrubou porézní mřížku určenou pro spodní odvětrávání. Au.

Naštěstí šlo celý problém snadno vyřešit přesunutím matrací do zrcadlově obrácené kajuty. Zaoblení boční stěny matrace však nyní jde inverzně proti zaoblení boku lodě. V tom jsou matrace pro loď záludné. Kupodivu to i přes tento rozdíl na milimetr vyšlo a až na úzký volný klín u boku kajuty sedí matrace jak ulitá. Nu což, vzniklý klín jsme prohlásili za designový prvek a ideální místo pro ukládání knížek a mobilů. Nechce se mi matraci znovu transportovat přes celou Evropu a vstupovat s výrobcem do argumentačního cvičení s nejistým výsledkem. Na druhou stranu když pomineme tento „detail“, je nová matrace naprosto fantastická a přináší pobytu na lodi zcela nový rozměr.

Ve Splitu jsme zůstali jen dva dny, během kterých bura nepolevila ani o chloupek. S Teou jsme tak zůstali v přístavu. V noci poryvy větru v maríně přesahovaly 55 knt a skučící a kvílící vítr s nárazy tancujících lodí nám příliš prostoru pro spánek nedal. Jediný, kdo se vyspal dobře, byl náš pejsek Timur, kterého k našemu překvapení divoké házení lodě a zvuky nechaly naprosto klidným. V Praze při tom chytá panickou hrůzu z každého ohňostroje. Zajímavé.

Bohužel se nám díky silnému větru nepodařilo vyzkoušet, jak by Tim reagoval na plavbu. K moři se sice tradičně točil zády a po prvním kontaktu se slanou vlnou na něj definitivně zanevřel. Na pláži se však rozdováděl a ve svých 13ti letech postaršího psího pána se rychle vrátil do štěněcích let.

Suché bury jsme využili k důkladnému provětrání lodě a já začal sčítat škody za zimu. Nakonec to nebylo tak hrozné. Přišel jsem jen o persenik, kterým jsem měl přikryté dinghy. Během zimy jej vítr na přídi zcela rozcupoval. Příště budu dinghy raději na zimu schovávat.

Začátek sezony znamená také začátek typických „bad news“ v podobě nového výměru za stání v maríně. Oproti minulému roku mi cena vzrostla o tisíc euro. Prý je to kvůli zvýšení DPH v Chorvatsku z 23 na 25%. Ať ale počítám, jak počítám, tak mi těch 1.000 Euro na ten rozdíl 2% ne a ne vyjít. Možná mi ale Tea přes zimu o metr vyrostla a teď měří 16 metrů, pak by to vycházelo - měl bych ji změřit :-)

Od zavedení nové taxy na lodě v italských vodách začal exodus Italů do Chorvatska. Manažeři marín si však vybírají, koho do maríny přijmou a koho ne. Přednost samozřejmě má pouze bonitní klientela s velkými a drahými loděmi. Ceny tak neustále rostou.

V druhé polovině března mě také čeká pravidelná roční údržba celé lodě a její vytažení z vody. Goran už zařídil termín jeřábu a cenovou nabídku mi prý raději pošle mailem. Tak jo, mailem to bude lepší, zatím raději nechci nic vědět a teď si tím nebudu kazit pěkný den.

A na závěr ještě jedna správa, která se týká všech - přestavba nábřeží u ACI Mariny ve Splitu je v plném proudu a nic zatím nenasvědčuje, že by to do sezóny stihli dokončit. Široko daleko jediná benzínka pro lodě je tak teď srovnaná se zemí a mimo veškeré pochybnosti dlouhodobě mimo provoz. To je špatná zpráva, ale třeba mají ve Splitu na sezónu připravené nějaké záložní řešení.

S Teou opět vyplouváme začátkem dubna, kdy nás čeká několik kondičních přeplaveb a na moři bychom tak měli strávit téměř celý měsíc. Už se po dlouhé zimě moc těším.

-Skipper

Mrazy v Chorvatsku a vlastně i po celé Evropě vesele přetrvávají a my jsme stále na suchu. Už je to skoro tři měsíce, co jsme Tea viděli naposledy.

Tehdy jsme si mysleli, že za pár týdnů budeme zase zpátky, ale člověk míní a příroda mění. Byli jsme na to řádně připraveni?

Před pár dny mi můj serviceman Goran poslal pár fotek z maríny, kde je Tea celá pod tlustou vrstvou sněhu. Až se mi při tom pohledu sevřelo srdce, nejsem zvyklý takhle Tea vídat a nemám pocit, že by jí to zvlášť prospívalo. To jsem zase zvědavý, jak se to podepíše na účtu za pravidelný roční servis a přípravu na sezónu, která mě, doufám, čeká už v březnu.

Sníh ve Splitu je celkem anomálie a zaskočil nejen mě. Chorvaté zjistili, že ve své výbavě nemají teplé boty, kabáty a zimní pneumatiky, a počáteční okouzlení sněhem poměrně rychle vyprchalo. Já si zase okamžitě vzpomněl na nádrže s vodou, které jsem při odjezdu nevypustil. Teplota Jadranu totiž téměř nikdy neklesá pod 10˚C a stejně jsem měl za 3 týdny zase na loď přijet oslavit Nový rok, tak proč vodu vypouštět, že?

Naštěstí proaktivně zakročil Goran a vodu z tanků včas vypustil. Vše by tedy mělo být v pořádku.

Trpělivě tedy čekáme, až se oteplí, a já při tom bilancuji, co se mi z mých plánů na vylepšení Tea podařilo v minulé sezóně realizovat, a přemítám, jak se mezitím změnily mé priority.

V minulém roce jsem z těch významnějších kroků instaloval příďový propeler, dálkové ovládání kotvy, přidal k zadnímu propeleru kotouč na řezání lan, nechal kompletně zbrousit všechny vrstvy antifoulingu a pořídil do kajut nové matrace. Všechny tyto investice se mi vyplatily a rozhodně nebyly unáhlené.

Co ale v novém roce? Můj oblíbený katalog německého eshopu opět přistál v poštovní schránce a je oproti minulému roku zase o něco tlustší.

Velmi rád bych pořídil radar, nový plotter, AIS, reproduktor na stěžeň a záďový oblouk se solárními panely. Nejsou to však levné věci a pořád hrozí riziko z „přepálení“ investice. Tj. nacpete do lodě tolik peněz, že je pak již v budoucnu neprodejná. Také si myslím, že se tyto věci kvůli instalaci a kompatibilitě vyplatí řešit všechny najednou. Zde pořád ještě nemám jasno a nechám to proto ještě chvíli uzrát.

Svou prioritu letos zaměřím na zvýšení bezpečnosti na palubě. Pro plánované kondiční přeplavby Jadranu a Středozemního moře jsem se rozhodl zakoupit nové záchranné vesty, ostrůvek a značkovací bóji. Možná k tomu ještě přidám vestavěný Navtex.

Automatické nafukovací záchranné vesty jsem chtěl koupit už dávno, ale problém je se servisem. Jako každá součást bezpečnostní výbavy by měly být pravidelně podrobeny servisní kontrole u výrobce. Moje představa proto byla, že tento nákup provedu v některém z českých jachtařských obchodů. Zde jsem však narazil, protože tento sortiment pro řadu z nich evidentně představuje okrajové zboží.

U automatické vesty totiž hodně záleží na tom, jaký je její spouštěcí mechanizmus. Zda je to hydrostatický Hammar nebo nějaká rozpustná aktivační tableta, případně jaký typ tablety a jaká je její dostupnost pro výměnu. Tyto podle mne zásadní informace mi nebyli v žádném místním jachtařském obchodě schopni říct a jen mi pořád tlačili ten jeden nebo dva kousky, které měli na regálu. Tak jsem zase odešel. Možná jsem měl ty dny jen smůlu na prodavače.

Vesty nakonec koupím online v německém e-shopu, u kterého je budu také servisovat. Rozhodl jsem se pro typ SeaTec X Pro 150, který bude i s ohledem na jejich životnost pro Jadran zatím stačit. Kategorie vesty 275N mi přijde už zbytečná.

Podobnou úvahu mám i u záchranného ostrůvku. Původně jsem chtěl pořídit nějaký „nabušený ostrov“, ale myslím, že pro oblast, ve které se nečastěji pohybuji, stačí mnohem jednodušší varianty. Nejlépe je totiž vůbec neopouštět loď, byť se potápí. Ostrůvek je pak poslední možnost, když už není zbytí a loď mizí pod hladinou. V takovém případě si myslím, že by měl na Středozemním moři ostrůvek poskytnout zázemí nejvýše na pár hodin, které jsou zde dostatečné pro příjezd záchrany. Pokud jste ji však schopni efektivně zalarmovat, to je však zase jiná kapitola. S ohledem na plánovanou životnost ostrůvku a jeho servisní náklady mi tudíž bude zatím stačit základní varianta od XM. Jsou to ale jen mé spekulace a zajímal by mě Váš názor.

Blíží se také doba, kdy budu muset platit další rok maríny. V minulém roce došlo k navýšení ceny o 10%, jsem zvědavý, co to bude letos. Obzvláště po té, co Itálie zavedla svou novou daň pro lodě kotvící v jejich vodách. Pro Chorvaty to bude zase požehnání, majitelé jachet si zoufají už teď.

Na začátek dubna již mám naplánovanou kondiční přeplavbu do Itálie a návštěvu souostroví Tremiti, tak hned zčerstva vyzkouším, jak to s tou novou daní v Itálii vypadá, a dám vědět. Případné zájemce o kondiční přeplavbu na S/Y Tea opět v závěru odkazuji na Facebook a e-mail.

-Skipper

V zimě je na Jadranu krásně, je však vždy zapotřebí vychytat těch pár krásných dnů – to se nedá naplánovat.

Vánoce a Silvestr na lodi nám letos bohužel nevyšly.  V Chorvatsku bylo max. 6-8˚C, a to společně se studeným větrem z hor nejsou na moři zrovna podmínky pro poklidný rodinný výlet, který jsme měli v plánu.

Už od listopadu jsme tedy na suchu a začíná se projevovat absťák. Navíc nám přestal fungovat přístup k bezpečnostním kamerám v maríně, tak nemohu potěšit své oko a uklidnit mysl tím, že loď je v pořádku. Už je to jeden rok od požáru, kdy zatoulaná silvestrovská rachejtle u nás spálila tři lodě.

Tyto Vánoce jsme navíc chtěli poprvé vzít na loď také našeho pejska. Vyběhali jsme pro něj všechna povolení, zakoupili síť na zábradlí a psí kšíry. Ano, koho by napadlo, že námořnické „psí kšíry“ se dělají také pro skutečné pejsky? Pán doktor mu do kůže na krku nastřelil „find me“ chip, který je společně s obojkem „scan me“ součástí psího pasu, a doplnil mu kartu očkování. Největším problémem bylo, že všechny tyto psí dokumenty musí mít datum maximálně tři dny před odjezdem, a to včetně razítka z krajské veterinární správy, protože jedeme mimo EU. To v době vánočních svátků nebylo jednoduché.

Snad se zase brzy vyčasí a my vyplujeme i s naším pejskem, který se nejspíš celou dobu modlil k Velkému Knírači, aby nikam nemusel. Občas totiž na vodu i vrčí a nejčastěji si k ní ostentativně sedá zády. Tak nevím.

Co je nového v maríně? Několik charterových lodí na našem molu bylo prodáno a odplulo. Manažer maríny si tak dělá prostor pro luxusní super jachty nad 30m, které tam mají od nové sezóny stát. Nás se údajně tato čistka netýká a můžeme zůstat. Uf. Vedle těch nablýskaných vil na moři si budeme připadat jako pramička. Vše je relativní.

Zajímavé je, že všechny prodané jachty odpluly z Chorvatska pryč. Motorové jachty se přesunuly do Řecka a např. krásná Bénéteau 50, kterou si koupil starší manželský pár z Austrálie, se vydala na půlroční plavbu do nového domova. Noví majitelé údajně moc zkušeností s ovládáním lodě nemají, proto si na celou plavbu najali chorvatského skippera. Poplují ještě s další nově zakoupenou lodí ve flotile. Splněný sen, tak to má být.

V minulých dílech jsem se zmínil o tom, jak nám při přeplavbě do Itálie vypověděl službu náš multifunkční display tridata Cetrek. Po naběhnutí se začal opakovaně a neočekávaně restartovat. Na lodi jsem neměl náhradní přístroj a celou přeplavbu jsme tak museli dokončit bez znalosti hloubky pod kýlem a síly větru. Bylo nutno pořídit nový tridata a také ruční přístroje do zálohy, které by na lodi měly vždy být.

Firma Cetrek již bohužel neexistuje, a tak jsem se rozhodl zakoupit nový multifunkční display Raymarine ST70. Oba přístroje jsou dle svých výrobců kompatibilní se standardem NMEA2000, a tak jsem to považoval za snadný úkol. Ve znamení standardů a interoperability prostě jen vyměním jeden displej za druhý. Jenže to není až tak docela pravda.

Cetrek pro sdružení informací ze sonaru, logu a ukazatele větru používá svůj interface C-net 2000, zatímco Raymarine je postaven na modernějším Seatalk. Oba sice mají základ v NMEA 2000, ale jak se ukázalo, tak v tomto případě jejich kompatibilitu nikdo nedokáže zaručit. Nelze jen tak vyměnit jeden display za druhý, ale je nutná také výměna veškeré kabeláže a s vysokou pravděpodobností také všech sond. Z různých zdrojů jsem byl také upozorněn, že i kdyby se nový displej a původní sondy podařilo propojit, tak nemusí být možné provést jejich kalibraci, která by mohla být možná pouze z původního C-Net displeje.

Celá tato legrace, kterou způsobil jeden nefunkční displej, by se tak rázem pěkně prodražila.  Tento krok sice stejně plánuji udělat, a to v souvislosti se zakoupením radaru a nového ploteru, ke kterému se chystám. Ještě jsem k tomu ale nedozrál a není dobré věci uspěchat. Toto byla od Tea podpásovka.

Nakonec se Goranovi podařilo původní tridata Cetrek spravit a celá záležitost mě vyšla jen na 100 Euro. Good news Petr! Vždy takové štěstí ale s lodí nemáte a musíte být připraveni kdykoliv skočit a sáhnout do peněženky, jak si loďka pískne.

Při listopadovém návratu s lodí do maríny jsem si všimnul, že se mi, asi o závlačku relingu, podařilo roztrhnout lem geny. Plachty mimo sezónu ponechávám na lodi, protože na moře vyplouvám i během zimy. Na jaře pak Goran plachty sundá, očistí, vypere otěže od nánosů soli a plachty předá k pravidelné kontrole sailmakerovi.

Řada jachtařů na zimu plachty sundává a po očištění je uskladňuje v lodi. Myslím, že na stěžni je jí lépe. Nemusí se nijak nepřirozeně lámat a ohýbat. To ale znamená, že plachty je potřeba při každém návratu z moře vytáhnout, ostříkat sladkou vodou od soli a nechat vyschnout. Sůl jinak plachtu ničí a významně zkracuje její životnost. O problémech s nabobtnalými otěžemi hlavní plachty jsem zde již jednou psal. Plachta, podobně jako pověstná dědečkova řepa, pak nešla vytáhnout, a to se jednalo jen o otěže, které stojí jen pár tisíc korun. Celá plachta se pak pohybuje kolem dvě stě tisíc a výše. Péče o ni se rozhodně vyplatí.

S nadcházející sezónou přichází také plány kam s Tea letos poplujeme. Tento rok bych měl mít na moře mnohem víc času a doufám, že se mi tak podaří dostat se s Tea trochu dál. Na jarní měsíce opět plánuji pár kondičních transadriatic přeplaveb do Itálie a zpět a jednu dvoutýdenní přeplavbu na Korfu a zpět. Na crewlistu mám ještě místo, tak dejte vědět, pokud máte zájem doplnit posádku na Tea.

-Skipper

V polovině listopadu se Česko a s ním i půlka Evropy propadlo do bezútěšné inverze a sychravé zimy. Státní svátek s prodlouženým víkendem sice lákal k odjezdu na jachtu, ale nikomu se vlastně moc nechtělo.

Z Tea jsme se vrátili teprve před dvěma týdny a nyní jsme se na ni vraceli již vyloženě s pocitem povinnosti. Počasí venku bylo tak deprimující, že by si člověk nejraději zalezl někam ke krbu a otevřel knížku. Co naplat, vlastnictví zavazuje a lodička vyžaduje soustavnou péči a kontrolu, takže jsme s rozporuplnými pocity vyjeli.

Cesta byla tak špatná, že jsme do maríny přijeli s tříhodinovým zpožděním. Námraza a k ní hustá mlha, že by se za ni nemusel stydět ani Rákosníček, se táhla od Slovinska až po chorvatský tunel Sv. Rok. Litoval jsem, že se nedělají radary i pro auta.

Sv. Rok je magický milník, který rozděluje počasí. Vjíždíte do něj v mrazivé mlze a sněhu a vyjíždíte do slunečného jara. Rozdíl teplot před a za tunelem je téměř vždy přes 8˚C. Po příjezdu do maríny, se stále ještě jarním počasím, z nás veškerý splín českého marastu spadl a byli jsme rádi, že jsme nezůstali doma a vyjeli.

Tea byla od Gorana opět vzorně připravená včetně naplněných plynových láhví (ano, po zářijové přeplavbě do Itálie na to už nikdy nezapomenu) a nezávislé topení Webasto téměř okamžitě příjemně prohřálo celý interiér. Goran nám navíc jako bonus připravil velmi milé překvapení – opravil dřevěný kryt hlavní lukny a teakový povrch stolku v kokpitu. Vypadají nyní jako nové. Byl to od Gorana pěkný vánoční dárek.

Také již máme dokončenou výměnu všech světel za LED. Výběr vhodných žárovek do interiéru trval přes rok. Pravdou ale je, že jsme se moc nesnažili. Dlouho jsme hledali správný poměr jasu a barvy světla. První sada žárovek, kterou nám před rokem Goran namontoval do salonu, uměla vytvořit akorát tak ledové přítmí. Není totiž žárovka jako žárovka.

Druhý den jsme do naší oblíbené zátoky na Brači vypluli až o půl šesté večer. V tuto dobu je již v listopadu na Jadranu tma jako v pytli. K tomu se přidala ještě slabá mlha, kterou však neprosvítila ani nejsilnější baterka. Moře bylo jako zrcadlo a vítr se toulal asi někde daleko za Sv. Rokem, tady se nehnula ani větvička.

V sobotu jsme zůstali celý den v zátoce na kotvě.  Byl krásný slunečný den, příjemné teplo a bezvětří, takže proč vyplouvat. Jakmile však po čtvrté hodině zapadne slunce, prudce se ochladí a je konec „jarní“ idyly.

Slunečný den jsem využil k ošetření nerezových částí na lodi. Postupně zkouším různé přípravky a zatím stále hledám to správné. Nyní jsem použil pastu Starbrite polish, kterou jsem aplikoval na veškerý nerez na palubě. Vždy zapomenu, kolik toho nerezu je – uf.

Část naší oblíbené zátoky se bohužel od letošního léta proměnila v pustou a spálenou zemi. V první půlce července zachvátil západ Brače silný požár, který trval několik dní. Plameny tehdy šlehaly desítky metrů vysoko a o půlnoci ze Splitu nabízely apokalyptický pohled. Devastující požáry jsou tady docela běžnou záležitostí - až nás udivilo, s jakou samozřejmostí na ně Chorvaté reagují.

V „jarním“odpoledni jsme zahlédli i středomořského ledňáčka. Proletěl nám kolem jachty a střemhlav se vrhnul do vody. Nejprve to vypadalo jako pokus o sebevraždu, ale záhy se vynořil s rybkou v zobáku a uchýlil se na blízké agáve.

V neděli jsem dokončil ošetření veškerého nerezu na palubě i v podpalubí. Na některých sloupcích relingu jsem si při tom všimnul drápanců od nárazů okolních lodí v maríně. Letní maríny jsou jako na autíčka na Matějské. Fendrů není nikdy dost. Drápance nejsou naštěstí moc vidět, mě to ale mrzí.

Zdá se mi, že chorvatský charter má na většinu z nás negativní vliv. To, co bychom si doma a se svými věcmi nedovolili, nám většinou na půjčené lodi nedělá žádné zábrany. Vzpomínám si, že před mnoha lety jsme na jedné české regatě „jezdili“ na desce od stolu jako na surfu – vůbec nás nenapadlo, že loď má svého majitele, kterému my tak ničíme majetek. Dodnes se za to stydím. 

Často se u svých hostů, protřelých a zkušených chartristů, nestačím nad jejich špatnými návyky divit. Ani je nenapadne, že mi před mýma očima ničí loď. Přece to tak na půjčených lodích vždycky dělali.

Možná je to jen specifikum Chorvatska, které má svůj business založený na tom, že uděláte co nejvíce chyb, za které se platí, a loď je jen nástroj pro vydělání peněz.

Životnost lodí v charteru se většinou počítá na pět let, po kterých se loď prodává a nahrazuje se novou a atraktivnější. Samozřejmě je to případ od případu a záleží na konkrétní chartrové firmě, jak si své „hosty“ vychovává. Na druhou stranu tady platí, že když už se má stát problém, tak ať je alespoň pořádný a loď jde na odpis. Kapitán ztratí kauci, pojišťovna škodu uhradí a majitel si koupí novou loď. Všichni jsou spokojení. Takto mi situaci popsali mí chorvatští přátelé, když jsem se pozastavoval nad tím, jak nebezpečně jsem viděl kotvit chartrové jachty ve vysokém moři na Palagruži. No, nevím. Pravdou je, že při každé bouřce ve dvě hodiny ráno na molu potkávám spíše pouze majitele, kteří se snaží svou loď bezpečněji převázat nebo odplout do bezpečí, zatímco chartrové lodě si často obouchávají své zádě o molo a posádka buď v klidu spí, nebo někde popíjí. Samozřejmě to není až tak černobílé a vaše zkušenost může být jiná. Vše je to jen o konkrétních lidech.

-Skipper

Říjen je již na Jadranu hraniční měsíc, který končí sezónu, a jehož počasí dokáže předvést na moři pěknou ruletu.

S říjnovým státním svátkem jsme stejně jako mnoho dalších Čechů vyrazili na prodloužený víkend a samozřejmě na naši Tea. Tunel Sv. Rok nám po průjezdu odhalil krásné slunečné a téměř letní počasí s 21C. To bylo po sychravé slotě, které jsme z ČR ujeli, nádhernou odměnou za hodiny v autě. V jedenáct hodin večer jsem v maríně naměřil ještě krásných 16C.

Dvojité vyvázání springů od Gorana a voda v salonu, která se do lodě dostala dorádovým ventilem, nám po příjezdu do maríny trochu přiblížili, jakáže divočina to tady ještě před pár dny byla. Kamarád Pavel byl na své Alasce 45 ve Vodici o týden dřív, Sv. Rok byl tou dobou pro nepřízeň počasí zavřený a před Malou Kapelou prý auta bruslila na sněhu. Účastníci letošní Viška regatty taky asi mají co vyprávět a jsou rádi, že se domů vrátili se zdravou kůží.

Při zářiovém odjezdu z Tea jsem po návratu z přeplavby do Itálie zapomněl obrátit dorádové ventily proti směru převažujícího větru v maríně. Výsledkem byla velká louže vody na desce navigačního stolku a promočené papíry uvnitř. Mapy mám naštěstí ve foliích. Ještě jeden den a voda by nám zničila nábytek. Dobře, že jsme přijeli.

Dalším nemilým překvapením byla silná vrstva plísně v ledničce, kterou mi můj serviceman Goran z nějakého neznámého důvodu zavřel. Před odjezdem vždy pečlivě čistíme ledničku a obě koupelny, aby v nich nezůstala voda. Záchody pak proplachujeme sladkou vodou se saponátem. Víko odpojené ledničky pak necháváme vždy otevřené a zajištěné proti zabouchnutí. Gorane, proč?!

Druhý den jsme za pálícího sluníčka vypluli na Veli Drveník. Stmívá se už brzo a do zátoky Solinska na jeho JZ části jsme připluli až těsně před soumrakem. Dno zátoky je porostlé trávou a kotva místy špatně drží. Když už to konečně vypadalo, že se kotva zakousla, rozhodl jsem se její pevnost ověřit. Navléknul jsem si neopren a ke kotvě se potopil. Dobře jsem udělal, kotva byla jen zapletená do chuchvalců trávy a při zesílení větru, které mělo večer přijít, by zcela jistě povolila. Nabalená tráva by pak kotvě nedovolila se již zarýt.

Co teď? Do setmění už zbývalo jen pár minut a než bych vylezl z vody ven, osušil se a manévr zopakoval, tak bych už pod vodou neviděl a nezbývalo by než doufat, že se kotva skutečně dobře chytla.

Ke kotvě mám tenkým provázkem připojenou kotevní bóji. Zkusil jsem ve vodě za provázek zatáhnout a kotvu na něm nadzvednout. Řetěz se povolil a vítr začal posouvat loď s mou snoubenkou na palubě, která nevěděla, co pod vodou s kotvou provádím. Tah a proud vody po pár metrech očistil kotvu od trávy, která se na provázku vznášela necelého půl metru nad dnem. Štěstí nám přálo a v travnatém porostu se objevilo holé místečko štěrku, kde jsem pustil provázek s kotvou.  Ta se hned zaryla a zastavila tak nekontrolované splouvání naší lodě. Uf. To byla ale hujeřina.

Ano, dobrý postřeh – má přítelkyně z předchozích dílů Log booku se v tomto díle stává mou snoubenkou. Nechci předbíhat, ale vypadá to, že svatba bude rozhodně někde u moře nebo přímo na jachtě. Naše Tea je na to ale malá. Na webu pražské agentury YachtWedding, která má i pobočku v Chorvatsku, je široká nabídka přímořských svatebních míst nejen na Jadranu. Dokáží navíc zajistit veškerou administrativu a logistiku legálního svatebního obřadu v zahraničí. To bych opravdu ocenil, protože domluvit se na dálku s místními je občas nadlidský úkol, natož spolehnout se, že všechno nakonec klapne. To mi přijde jako ideální řešení např. v kombinaci s letní dovolenou na charteru.

Před odjezdem zpátky do Prahy jsem po sezóně opět vytáhnul lapače vlhkosti a naštěstí k nim na lodi našel také rezervní náplně a Gorana jsem instruoval, aby je pravidelně kontroloval a vyléval z nich vodu, aby nepřetekla. Lapač jsem umístil do dřezu, aby se náhodou slaná voda nerozlila na nábytek, což by znamenalo jeho konec. Vzhledem k tomu že Tea je neustále připojena břehovou přípojkou na 220V, uvažuji o zakoupení elektrického odvlhčovače.

Při poslední přeplavbě do Itálie se nám na lodi rozbil tridata Cetrek. To bylo nadělení. Myslel jsem, že je s ním konec a rozhodl se proto koupit nové zařízení. Goranovi se naštěstí podařilo display opravit. O anabázi s tím spojené se s vámi podělím v příštím díle Log booku.

Vlastní loď je kupa radosti a ještě větší hromada starostí. Myslete na to, když se rozhodnete, že bez vlastní lodě nemůžete žít a začnete nakupovat. Ne, já se svou Tea stále nelituji.

-Skipper

Loď je jako žena – nic Vám neodpustí. Na první pohled sice může vše působit v pořádku, ale pod povrchem se všechna Vaše drobná i větší opomenutí střádají, aby pak vyplavala v tu nejméně vhodnou dobu.

Koncem září jsme si s kamarádem Honzou řekli, že se chorvatská káva nedá pít, a rozhodli se jen tak ve dvou vyplout na pořádné piccolo do Itálie a zpět. Za cíl jsme si stanovili malebné městečko Vieste na poloostrově Gargano. Nakoupili jsme ve Splitu zásoby na třídenní plavbu a vypluli.

Goran nám ještě před příjezdem Tea připravil, vyměnil prasklé kotevní světlo za nový led a vše se zdálo být v pořádku. Stále jsem však měl neurčitý, ale velmi silný pocit, že jsem na něco důležitého zapomněl.

Po vyvázání na Visu se Honza hrdě chopil vařečky a jal se připravovat steaky, které nakládal už od Hvaru. Plynový hořák však udělal jen „baf“ a v tu chvíli mi konečně došlo, na co že jsem to zapomněl. Obě dvě plynové láhve byly prázdné. Byl už večer a pan Edo, který je jediným člověkem na Visu autorizovaným k plnění plynových bomb, byl v pracovní neschopnosti. Ten den si hnul záda a musel ležet, „sorry, kluci“.

Buď se vrátit zpátky na Hvar a doplnit plyn tam, nebo až v Itálii. Vracet se nemělo smysl a s posledním teplým jídlem nám pomohla posádka vedle stojící Hanse jménem Katrina, která nám zapůjčila svou plynovou bombu.

Bohužel závit plynové bomby z německé Hanse si moc nerozuměl s francouzskou Tea a zapůjčenou bombu jsme tak se smutnými díky zase vrátili. Posádka Katriny nám po nezdaru se závitem bomby kolegiálně nabídla svou lodní kuchyni, kde Honza mohl svůj steakový záměr zdárně dokončit. Ještě jednou tak děkujeme za ochotu a vstřícnost námořníkům ze Sadské u Prahy!

Před vyplutím je vždy třeba zkontrolovat celou řadu drobných a samozřejmých věcí. Právě samozřejmost a rutina těchto věcí může být zrádná. Vyplácí se důslednost.

Na lodi držím servisní deník, kam s mým servicemanem Goranem zapisujeme co kdo kdy na Tea udělal, včetně poznámek a námětů na opravy a vylepšení. Máme tak oba dobrý přehled o tom, co se s lodí děje a kam je třeba při servisu upřít pozornost. Do servisního deníku zaznamenáváme i mytí lodě saponátem, větrání a startování motoru a přístrojů během zimy. Výměnu plynové bomby však do deníku nepíšeme a prázdnou bombu vždy dávám při odjezdu Goranovi k naplnění, zatímco druhá bomba je ještě plná. To jsem tentokrát opomenul. Věřte mi, že šestnáctihodinová plavba jen na sušenkách s Martelem vás donutí být příště důslednými.

Nemám zatím osobní zkušenost s elektrickým vařičem na lodi. Pokud však má loď generátor, pak to může být zajímavá a také bezpečnější alternativa plynu, který nemusí být vždy dostupný. Jaká je vaše zkušenost?

Ještě na Visu se Honzovi podařilo ulomit závlačku části relingu, který mu tak zůstal v ruce. Závlačka byla zkorodovaná a ještě dobře, že se tak stalo u mola v přístavu a ne večer při plavbě, kdy od relingu očekáváte oporu. Provizorně jsme reling opravili a na příště musím zkontrolovat všechny ostatní závlačky a případně je vyměnit za kvalitnější materiál.

Kousek za Palagružou nás během plavby do Itálie začal zlobit display s ukazateli síly větru, hloubky a rychlosti. Je to původní zařízení od firmy Cetrek, která zkrachovala již v roce 2003, a jak se zdá, tak jedna z jejích posledních dodávek mířila právě na Tea. Dosud jsem s tímto zařízením neměl žádný problém a nic nenaznačovalo konec jeho životnosti. Přišlo to najednou a v tu nejméně vhodnou chvíli.

Nemám zatím na lodi ruční windmeter, museli jsme se proto spoléhat jen na cit. To však může být pro včasnou volbu refu ošidné. Absence hloubkoměru u mělkého italského pobřeží také není žádnou výhrou. Každé zařízení by mělo být na lodi zdvojené a nezávislé, byť se jedná o nenáročnou plavbu ve známém prostředí. Podmínky se totiž mohou kdykoliv razantně změnit.

Před vyplutím ze Splitu jsem ještě chtěl doplnit naftu, v nádrži Tea nám zbývala již jen polovina. Splitská benzinka však ten den byla pro lodě uzavřená z důvodu stavebních prací na rozšiřování splitského přístavu, a tak jsme se rozhodli pro benzinku na Visu s tím, že naftu dobereme těsně před vyplutím. To byla chyba. Těsně před vyplutím a těsně před námi benzínku na několik hodin zablokoval tanker. No super, při čekání by nám mohly utéct dobré povětrnostní podmínky, a tak jsme se rozhodli vyplout. Mám na lodi ještě rezervní 20l kanystr s naftou, se kterým bychom měli plavbu bez problémů zvládnout a doplnit palivo až v Itálii.

Díky skvělému počasí jsme téměř celou přeplavbu absolvovali na plachty a do Itálie tak dorazili se skoro stejným obsahem nádrže, jako když jsme vyplouvali.

Jak je vidět, tak jako vlastník lodě musíte být připraveni na cokoliv. Každá loď vyžaduje důkladnou a hlavně soustavnou péči, což nám při týdenní dovolené na běžném charteru zůstává skryto. 

-Skipper

Kamarád Michal říká: „Jachting mám rád mimo jiné také proto, že kamkoliv se s lodí hnu, svou postel mám pořád s sebou.“ 

Něco na tom je, to neustálé a rytmické houpání na vlnkách a vlnách je holt příjemné jako v kočárku, chce to ale také dobré matrace.

Kdo má zkušenost s charterovými loděmi ví, že matrace na nich jsou většinou proleželé, a mezi námi – nic moc. Na ten jeden týden dovolené to většinou stačí, ale člověk se pak s bolavými zády těší do své pořádné postele. Podobně tomu bylo také na Tea před zahájením mého projektu „Ložnice v2.0“.

Nejprve jsem si myslel, že nové matrace na míru budou jednoduchý úkol. Nebyl. U matrací je třeba zohlednit mořské prostředí, ve kterém se celý rok nachází, a samozřejmě také atypický tvar kajut včetně nepravidelného zkosení boků. Když už jsem nějaké možné dodavatele přece jen našel, jejich nejčastějším návrhem bylo použití obyčejného molitanu – přece se to tak na lodích dělá. Jenže to bych si moc nepomohl. Chtěl jsem kvalitní zdravotní matrace, ne jen kus molitanu. To, že se jedná o loď, přece ještě neznamená, že musím být asketa.

Každý potenciální dodavatel navíc chtěl znát přesné zadání tvarů a vozit sebou po republice matrace, které každý měsíc potřebuju v Chorvatsku na lodi, nebylo také příliš reálné.

Když molitan, tak molitan. První chabý pokus, který cca o 10% vylepšil spánkový potenciál matrací, byla proto svépomocí nařezaná vrstva 2cm tlustého molitanu s nejvyšší tuhostí, kterou jsem položil na stávající matrace. Poměr výkon : estetika byl žalostný.

Na veletrhu v Tullnu jsem narazil na tuším německou firmu, která vyrábí matrace na míru pro luxusní motoráky. Soudě podle ceny však musely být ušity nitěmi z ryzího zlata.

Nakonec se mi podařilo v Česku najít flexibilního dodavatele, se kterým jsem zkusmo, a musím říct, že úspěšně, realizoval první sadu matrací. Do konce roku na Tea provedu výměnu i v ostatních kajutách, zkusím při tom trochu experimentovat, a každá kajuta tak bude mít trochu jinou tvrdost a charakter matrací.

Přítelkyně projekt završila výběrem kvalitních saténových lůžkovin a už se těším, jak si po náročné zimní plavbě se studeným větrem a deštěm zalezu do vytopeného salonu (Webasto), dám si teplou sprchu a zatraceně dobře se vyspím.

S dobrým spánkem souvisí také dobré kotvení. Letní měsíce s přecpanými zátokami jsou pro kotvení noční můrou.

Při kotvení – byť ve známé zátoce – si ji vždy nejdříve znovu proplujeme, zkontrolujeme postavení již zakotvených lodí a pravděpodobný směr položení jejich kotvy, abychom si navzájem nezkřížili řetězy. Pokud si nejsme položením kotev jistí, zeptáme se. Kéž by to tak dělali i ostatní. Teprve pak zahajujeme kotevní manévr, zkoušíme tah kotvy a případně se ještě ke kotvě potopím. V každém případě vypouštím svou kotevní bójku. Pokud jsem v zátoce déle než jednu noc, tak kotvu pod vodou pravidelně kontroluji.

Člověk by si mohl myslet, že dobře zakotvená loď a kvalitní matrace budou také receptem na dobrý spánek. Většinou ano, jen to probuzení občas může být hodně nepříjemné.

Během našeho srpnového kotvení na Lastovu jsme tak ráno s Tea skončili na břehu. Naštěstí to ťukancem o kámen odnesl jen spodek kormidla bez dalších následků

Naše loď byla vzorově zakotvená a vyvázaná. Ještě večer jsem s potápěčskou maskou kotvu kontroloval. Vše bylo připraveno pro kvalitní spánek. Před setměním však vedle nás zleva i zprava zakotvily dvě lodě. Jedna z nich nám pak ráno při odplouvání vytrhla kotvu. Inu, může se stát, nejsmutnější na tom však je, že posádky okolních lodí viděly, co se děje, a žádná z nich nám nepřišla na pomoc. Klidně sledovaly, jak je Tea hnána na břeh, zatímco my spokojeně vyspáváme na nových matracích.

V létě jsou chorvatské zátoky občas plné vos a někdy to nejde jinak, než na pár kritických hodin evakuovat loď a stáhnout se před vosami do bezpečí. Obzvlášť, když zjistíte, že člen vaší posádky trpí silnou alergií na vosí žihadlo. Tady se nám při letním kotvení výborně osvědčil lapač vos koupený za pár stovek v českých domácích potřebách, který jsme vyvěsili na příďový koš.

Během srpnové plavby se s námi rozloučilo kotevní světlo. Žádný velký problém, pokud máte posádku, která je schopna vás vytáhnout na vrchol stěžně, kde žárovku vyměníte. Nejsem žádný atlet a sám nahoru nevyšplhám. Začínám proto uvažovat o instalaci stupaček až k vrcholu stěžně. Opět se nejedná o žádný úchvatný designový prvek a jedna stupačka navíc stojí skoro 20euro, působí to na mě ale jako praktické řešení jak se v jednom člověku dostat na vrchol stěžně.


-Skipper

Srpen na Jadranu je jen pro silné nervy. V tuto dobu je nejlépe rezignovat na „jachting“ a v zátoce se při bdělé ochraně lodě od valčíkových karambolů soustředit jen na „cachting“.

V předchozím dílu log booku jsem se s vámi podělil o zkušenost s instalací příďového propeleru. Vraťme se teď trochu v čase do našeho červencového příjezdu do maríny, kdy jsme poprvé po této velké instalaci vstoupili na palubu.

Tea má dva vodní tanky o celkové kapacitě 560l. To nám dává svobodu delšího pobytu mimo přístav, a to bez omezování civilizačních návyků každodenní koupele ve sladké vodě. Tyto tanky je však zapotřebí pravidelně čistit. Kamarád nám na to poradil „Savo do studní“. Ihned po příjezdu na loď jsem proto ještě večer do jednotlivých tanků nalil trochu Sava s tím, že dezinfekce do rána udělá své a vodu pak před vyplutí vyměním. Jeden tank byl prázdný. Při dopouštění vody se však ukázalo, že v rozporu s ukazatelem je vlastně plný. Vzpomněl jsem si při tom na to, že instalace bowthrusteru vyžadovala posunutí příďového tanku o 10cm. Tedy ne plný, ale odpojený! Kam se tedy podělo to Savo? No nic, jdeme spát, ráno moudřejší večera.

Ze spánku nás však po chvíli začal budit zvuk, který do běžných zvuků nezapadal. Po čase se totiž se svou lodí sžijete tak, že každou změnu od normálu doslova cítíte, a i sebenepatrnější zvuk či pohyb Vás probudí i z nejhlubšího snění. Hm, to není lednička. Co by to mohlo být? V tu chvíli mi došlo, že se jedná o zvuk bildge pumpy. Okamžitě jsem vystřelil do salonu a pod dlážkami skutečně narazil na hromadu vody. V té době jsem však ještě nevěděl, jak kvalitně je instalace bowthrusteru provedena a zda to není zdroj mé záplavy,  jistý jsem si tudíž nebyl. A co když to jde šachtou záďového propeleru po servisu? To vše se mi s úděsem prohnalo hlavou v těch pár sekundách, které mě dělily od namočení prstu a testu slanosti. Je sladká, uf. Mám obecně respekt k žíravinám, proto mne celkem iracionálně napadlo, že jsem do tanku nalil špatný poměr Sava, a to mi nyní rozleptává hadice. Postupně jsem odklápěl jednotlivé dlážky a zdroj vody skutečně vystopoval až k příďovému tanku. K mému dalšímu překvapení se zdrojem proudící vody nakonec ukázalo jen špatné těsnění víka nádrže, pod kterým byl evidentně přetlak vody. Rychle jsme pár litrů odpustili do umyvadla a zastavili tak další příval vody pod podlážky.

Další hodinu jsme pak s přítelkyní strávili nočním teambuildingem při vytírání vody, které jsme v hrncích napočítali na 15 litrů. Dalších minimálně 10 litrů vytáhla bildge pumpa. Dobré vědět, že skutečně funguje.

Chorvatští odborníci při přesouvání vodního tanku nezapojili sondu a zřejmě nedotáhli těsnění, proto se mi tank podle ukazatele zprvu jevil jako prázdný. Teď už vím, že vodní tanky není radno přeplňovat a pár litrů je dobré vždy upustit.

V pondělí jsme přesně v 18:00 přirazili bokem k molu celnice na Lastovu pro odbavení pro naši plavbu do Itálie a možná i na Korfu. Plni očekávání. Nejdříve musíme na kapitanát (crewlist pro přeplavbu) a pak teprve k policii a celnici. S policistou jsme se dohodli, že ostrov opustíme až o půlnoci. Byli jsme jen ve dvou a potřebovali jsme se před plavbou ještě trochu vyspat.

Ve 23:00 jsme vypluli. Bylo zataženo a temná bezměsíčná noc. Na otevřeném moři to však po půlnoci vypadalo jako na Václaváku za bílého dne. Těšili jsme se, jak se budeme prodírat černočernou tmou, a místo toho bylo kolem nás v pravidelných rozestupech po celém obzoru na patnáct rybářských lodí s obrovskými reflektory. Tyto obří reflektory vydatně nahradily patnáct měsíců. Každá loď dala světla jako z malého městečka. Jen díky jejich halogenům na obzoru jsme si v pohodě mohli přečíst dokonce i údaje o energetické hodnotě z obalu na sušenkách. Neuvěřitelné.

Kolem 3. hodiny ranní se přes nás přehnala bouřka s prudkým deštěm, vlnami a blesky. Bylo to, jako když v ateliéru natáčí katastrofický film. Někdo s Vámi pořád houpe, další Vám neúnavně stříká vodu hasičskou hadicí přímo do obličeje a k tomu burácí stroboskop, jako by si někdo hrál s jeho vypínačem na morseovku. Kupodivu to vše dohromady působí velmi uklidňujícím dojmem :-)

Po dvou hodinách, když už se tato „místní“ bouřka přes nás konečně přehnala, jsem začal kontrolovat loď a sčítat ztráty. Vše bylo v naprostém pořádku, až na jednu „drobnost“. Pod podlážkou byla zase voda a byla slaná!

Byli jsme kousek od Palagruže a již se také začalo rozednívat, rozhodl jsem se proto pro nouzové zakotvení a důkladnou obhlídku lodě i zvenčí.

Na západní straně Palagruži je malé a zcela otevřené kotviště, kde se střídá písčité a skalnaté dno. Osobně toto kotviště nepovažuji za bezpečné a ještě jsem si na něm netroufal zakotvit. Teď byla situace jiná. Kotva chytla napoprvé a držela dobře. Překvapilo mě, že přes noc tam kotvily další tři lodě (dvě české a jedna slovenská, to je panečku náhoda). Pouze jedna měla noční hlídku. Ve vlnách pak na vzpouzejícím se řetězu každá létala metr a půl nahoru a dolů. Nechci ani domyslet, co by se stalo, kdyby jen trochu povolila kotva.

Prohlídku lodě jsem dokončil pod vodou, vše v naprostém pořádku. Kudy se tam ta slaná voda mohla dostat? Nakonec mi to došlo. Slaná nebyla ta voda, ale můj bouřkou prosolený prst! To, co jsem viděl, byly jen zbytky sladké vody z prvního dne, které se bouřkou vylily ze svých skulinek. Teď už je Tea krásně suchá loď.


-Skipper

Tento díl už dopisuji v příjemné zátoce na Lastovu. Výstupní odbavení máme za sebou a v noci nás čeká přeplavba na Gargano do italského Vieste. 

Je konec června a před sebou máme dva až tři týdny volna. Plujeme s přítelkyní jen ve dvou a v plánu máme doplout až na Korfu. Nehodláme to ale nijak hrotit. Doplujeme, kam doplujeme, a když se nám bude někde líbit víc, tak zůstaneme. Už jsme vyrostli z toho, že denně musíme naplout desítky mil jen proto, abychom je napluli a měli „zářez“.  

Tea má konečně po ročním servisu a dlouho připravované instalaci příďového manévrovacího propeleru (bow thruster) a dalších udělátek, které jsem si minulou sezónu naplánoval. Přiznám se, že zejména z instalace thrusteru jsem měl strach. Představa vrtání díry do trupu lodi byla téměř nesnesitelná. Goran se mne trochu nemotorně snažil uklidnit tím, že to celé bude dělat odborná chorvatská firma, a korunu tomu nasadil ve chvíli, kdy mi mailem poslal pár fotek ze zákroku. V tu chvíli se k mým obavám přidaly také noční můry, ve kterých hlavní roli hrála loď zaplavovaná ďábelskou dírou po příďovém propeleru. Nakonec musím říct, že Goran odvedl skvělou práci a pevnost instalace byla důkladně prověřena v několika následujících bouřkách, kterými jsme měli za pár dnů proplout (o tom ale příště).

S instalací bow trhusteru došlo také ke drobné změně elektroinstalace, jejíž význam mi bohužel došel až mnohem později. Oproti původnímu plánu musel Goran přesunout jednu ze tří servisních baterií na příď. K ní pak zapojil  thruster i kotevní vrátek. Nejsem elektrikář, tak to popíšu tak, jak mi to popsal Goran – prostě pokud poklesne napětí ve dvou hlavních servisních bateriích, tak ty se automaticky začnou dobíjet z příďové servisní baterie, obráceně to nejde.  Příďovou baterii lze odpojit a tak rychleji dobít hlavní dvě servisní.  Výsledek byl takový, že během následujícího týdne maximálního plachtění jsem si pochvaloval, jak mám podle budíků i bez dobíjení v bateriích dostatek energie, a při tom jsem nevědomky zcela vyšťavil příďovou baterii, kterou jaksi budík nezahrnoval (??). Ráno při odkotvování jsem se pak hezky protáhnul při ručním vytahování 60 metrů řetězu. Není nad pořádnou rozcvičku. No, tuto část je zapotřebí ještě doladit.

Dalšími položkami na seznamu instalací bylo dálkové ovládání kotvy Quick CHC 1202 s ukazatelem odvinutého řetězu a kotouč na řezání lan u propeleru.

Goran mi každý den zasílal fotky z pokračujících prací, které jsem postupně dával na facebookovou stránku Tea. Na jedné z nich bylo vyfoceno dno trupu s propelerem a na první pohled jasně svítícím poškozením jeho pouzdra. Opět mi při tom pohledu zatrnula krev v žilách a nedokázal jsem si vysvětlit, kde bych k tomuto poškození mohl přijít. Navíc se mi během pár minut pod touto fotkou na facebooku od ostatních jachtařů začaly objevovat povzbudivé komentáře, které mé obavy jen zesílily. Jeden jachtař vyjádřil názor, že je to určitě od namotaného lana, protože jim se prý podařilo to samé poškození, když namotané lano odstraňovali.  To už mi ale přišla vysvětlující SMS od Gorana, že se jedná jen o kousek lepící pásky a vše je v naprostém pořádku. Uf. Takže jen optický klam a ne „bad news Petr“, to je úleva.

Když už jsme u těch facebookových diskuzí, tak v jedné z nich se mě někdo ptal, zda Tea není cítit rybinou a zatuchlinou, jak je tomu např. u chartrových lodí už po třech letech provozu a zda tomu lze vůbec zabránit. Jednou prý měl půjčenou úplně novou loď a rozdíl byl nesrovnatelný. Odpověděl jsem mu, že tomu samozřejmě zabránit lze, ale o lodičku je třeba neustále pečovat doslova s kartáčkem na zuby. To samozřejmě ale něco stojí, a zejména v Chorvatsku, když si vše neumíš nebo kvůli chorvatským pracovním zákonům nemůžeš udělat sám. Tea je krásně voňavá jachta a v mnoha ohledech lepší, než nová.

Další důležitou a také nákladnou položkou ročního servisu Tea bylo zbroušení všech předchozích vrstev antifoulingu až na základ. Tato procedura by měla proběhnout každých max.  8-10 let/vrstev. Při koupi Tea jsem dělal test na osmózu (negativní) a příkladně o loď pečuji. I přes to jsme po odstranění vrstev antifoulingu narazili na zárodky osmózy, které jsme tak mohli ještě včas podchytit, řádně ošetřit a odstranit. Tato investice se rozhodně vyplatila.

-Skipper

V polovině května ožívají nejen maríny a kotviště, ale i dálnice směrem na jih.  Čím dál častější je na nich kromě nudných aut možné spatřit také lodě. Tento pohled nás za volantem vždy potěší.

Tentokrát jsme do Splitu opět vyrazili spontánně a o to větší bylo naše překvapení, když jsme na chorvatské benzínce náhodně potkali naše rakouské přátele, kteří kotví svou Oceanis 473 až v Dubrovníku a se kterými se stejně náhodně setkáváme na Lastovu a Mljetu. O kus dál nás zase se zuřivým blikáním a máváním předjelo pražské Audi s našimi dalšími přáteli, kteří jeli za svou jachtou. To jsou ale náhody. Pak nám ale došlo, že většina majitelů lodí neustále sleduje meteo a jak přejde fronta a vyjasní se, tak skáčou do aut stejně jako my. Takže až takové náhody to vlastně nebyly.

Cestou jsme se ještě stavili ve Fashion Outlet Four Roses, který se nachází u dálnice hned za slovinsko-chorvatskými hranicemi. Postavili ho před pár léty a nám se ho podařilo navštívit až teď – ztráta času, slovo fashion v jeho názvu považujeme za klamavou reklamu.

Do maríny jsme přijeli po týdnu těžkých dešťů a přivítalo nás hřejivé sluníčko. Tea na nás čekala řádně připravená a „napucovaná“.  Goran již také opravil prasklou bortlajsnu a vyčistil teak na lodi tak, že je jako nový. Ještě na to přijde vrstva speciálního týkového oleje.

Před sprchami v maríně jsem dal přednost své lodní koupelně s bojlerem na teplou vodu. Je to výborná věc, ale ještě se nám bojler nepodařilo nastavit tak, aby nás neměl tendenci opařit. (Mimochodem, jakou máte s bojlery na lodích zkušenost Vy? Podařilo se Vám jej nastavit?) Po důkladné sprše, kdy už jsem se brodil po kotníky ve vodě, jsem zapnul odtokovou pumpu a zjistil, že pumpa nic.  Představa kýblu a houbičky na odebrání vody ze sprchové vany mne dost frustrovala. Chvíli jsem zápasil s dráty v domnění, že se někde jen uvolnil kontakt – nakonec jsem uviděl, že kontakt se nejenže neuvolnil, ale zmíněný drát ve skříňce jen tak volně visí a pumpa nikde. Goran ji odmontoval. Údajně zjistil, že nefunguje, snažil se jí opravit a teď je prý jasné, že už nikdy fungovat nebude – „bad news Petr, potřebuješ novou“. No, na to, jak vypadal běh událostí, v jehož závěru Goran zjistil, že mi v koupelně nefunguje odtoková pumpa, jsem se už raději ani neptal. Měli jsme ještě ve Splitu nějaké zařizování a Goran tak odběhnul koupit a nainstalovat novou pumpu ještě před naším večerním vyplutím.  240 Euro. No jo, každá technická vymoženost na lodi se technickými problémy po zásluze odplácí.

Koupelny máme na lodi dvě, je to super. Když jsme na lodi sami bez hostů, tak jedna koupelna funguje jako „mokrá“ a druhá jako „suchá“. 

Teď mne napadá, co teprve ti „chudáci“, kteří mají na své lodi čtyři a více koupelen? To musí být radostí s bad news. Shodou okolností na jednom z vedlejších katamaranů opravovali porouchaný el. záchod a podle výrazu tváře majitele lodi mi bylo jasné, jak v tu chvíli lituje, že při koupi raději nezvolil záchod manuální.

Když jsem tuto historku s pumpou líčil druhý den svým přátelům z posádky Spurwing, tak jeden z nich poznamenal, zda si náhodou Goran kousek dál nestaví z mých součástek novou loď. No, tak jako tak, jestli staví, tak tímto tempem budeme mít za chvíli novou loď oba. Na Spurwingu se už pár měsíců nic nepokazilo, tak jejich pohled chápu. Ráno nám však od nich přišla SMS, že mají rozbitý alternátor, motor nedobíjí a plují proto na Šoltu k přípojce na elektřinu. Takže vítejte zpátky v klubu.

Máme nové záclonky! Hurá! Akorát, že teď je už jasné, že se stávající potah sedačky v salonu nehodí k novým záclonkám. Tuto past jsem měl tušit! Tyto drobnosti jsou jako Jezinky. Prozíraví námořníci ale jistě uznají, že sladění záclonek a potahů je pro bezpečnost plavby to nejdůležitější :-)

Kvůli různým zdržením, jsme vypluli až kolem deváté večer, při krásném západu slunce. Při výjezdu z maríny mne však v úzkém kanálu mezi vlnolamy mátla malá, pomalu a divným směrem se pohybující, rybářská lodička. Její počínání mi nedávalo žádný smysl. Pochopil jsem ho až těsně před blížícím se nebezpečím a okamžitě jsem zařadil burácivý zpětný chod. Pánové rybáři tam totiž kladli síť! Eh, tak to bylo o fous, nedávno zakoupený kotouč na řezání lan totiž budu na propeler instalovat až příští měsíc zároveň s antifoulingem. Kdybych na ty sítě najel, to by nebylo hezké.

Druhý den při plavbě na Hvar foukalo již jen 4 bft bez žádné další naděje na rozfoukání. Skončili jsme tedy již v poledne vyvázání na bóji. Místní restaurace se však před sezónou rozhodla vyčistit septiky a všechno to svinsto pěkně tlustou hadicí nahnala do zátoky. Přesunuli jsme se proto do ne příliš vzdáleného Tračiště, kde jsme zůstali dva dny. Vítr žádný a motorovat se nám nechtělo. Původně zamýšlená plavba do Itálie počká.

Po dvou dnech se již opět trochu rozfoukalo a cestou zpátky jsme se ještě zastavili u nábřeží v centru Splitu. Musel jsem se stavit na kapitanátu zakoupit vinětu na další rok. Při připlouvání k molu jsem ale zapomněl sundat hlavní plachtu. Všimnul jsem si toho až v úplném závěru manévru. Nechápu, jak se mi to mohlo stát, celou dobu jsem si ji kontroloval a věděl o ní. Při dobíjení k molu jsem si ještě lebedil, jak mi to s větrem krásně vyšlo – v tu chvíli jsem pochopil, že je něco špatně a k radosti publika manévr nedokončil. To byla ostuda. Tak ještě jednou a bez plachty.

Chorvatská viněta je obdobou dálniční známky pro lodě. Čím větší loď, tím dražší. Tento rok jsem platil 1.520 Kn. Každý rok bez přerušení viněty mám pak nárok na 10% slevy až do výše 50%. To je od Chorvatů hezké. Co od nich ale hezké není, je tzv. Crewlist. Jako majitel lodě nemám v Chorvatských vodách svobodu rozhodnutí, kolik hostů si v průběhu roku na loď vezmu. Podle velikosti lodě je mi stanoven maximální počet hostů (dvojnásobek lůžkové kapacity lodě + 20%), se kterým musím v průběhu roku hospodařit a jehož dodržování Chorvaté přísně kontrolují a ještě přísněji trestají až okamžitým zabavením jachty. Chorvaté se tak brání černému charteru, při čemž omezují práva vlastníků jachet. Pokud Vás někdy Vaši známí odmítli svézt na své lodi, tak neklesejte na mysli, nemuselo v tom být nic osobního, možná již jen neměli místo na omezeném crewlistu.


-Skipper